Fantazie dětského světa nezná hranic. Neexistují žádná pravidla ani omezení, vše je možné a vše může být čímkoli jiným. Síla hry nezávisí na pravosti hraček, záleží pouze a jen na představivosti a nadšení jejího tvůrce. Proto bývají dětem mnohem bližší hračky, které si vytvoří samy, podle svých vlastních představ a kritérií. K tomu je nejlepší použít věci, které máte doma, a pravděpodobně byste se jich zbavili. Například karton, plastové lahve, a tak dále.

Maketa fotoaparátu je věc, která zcela přesně naplňuje heslo „za málo peněz hodně legrace“. Její výroba nezabere více než půl hodiny a veškerý potřebný materiál najdete v každé domácnosti. Berte tento návod spíše jako inspiraci a zkuste vy sami zapojit kreativitu. Postup je jednoduchý, a tak nechává tvůrci široký prostor k realizaci jeho vlastních představ. Tak se nebojte vrátit do dětských let a pusťte se s chutí do práce, uvidíte, že u svého potomka stoprocentně zabodujete.

Potřebujeme:

Papírová krabička velikosti zhruba 10 x 20 cm
Lepidlo či silikonová pistole
Oboustranná lepicí páska
Barevný papír
Tenčí černý fix
Víčko od šamponu či sprchového gelu
Průhledné víčko od deodorantu či podobného produktu
Popruh dlouhý cca 40 cm
Dvě plastová poutka či knoflíky

Postup:

Dle velikosti krabice si naměřte šířku a délku pruhu barevného papíru – nejlépe tak, aby byl nižší cca o 4 cm než samotná krabička. Pruh ustřihněte a z jedné strany nalepte oboustrannou lepicí pásku. Poté barevný pruh přilepte na krabičku tak, aby nahoře i dole zůstal stejný prázdný prostor.

Vezměte fixu a na krabičku naznačte hledáček a další páčky či čudlíky. Poté otevřete víčko od šamponu a označte jej slovem „camera“. Můžete přidat jakékoli jiné náležitosti, jako například značku, typ či číslo fotoaparátu. Podrobnosti jsou základ úspěchu. Silikonem či tekutým lepidlem nalepte víčko jako objektiv doprostřed barevného papíru. Stejným způsobem připevněte i průhledné víčko od deodorantu jako blesk na vrchní stranu krabičky.

Nakonec připevněte pásek kolem krku, na kterém mohou malí fotografové bezpečně nosit svůj přístroj. Délku pásku zhruba odhadněte podle výšky vašeho potomka a konce pásku přilepte na strany krabičky. Poté je dozdobte plastovými poutky nebo knoflíky, aby celý produkt nabyl na věrohodnosti, děti si na detaily potrpí. Teď už stačí jen rozehrát hru a vydat se na lov fascinujících snímků dalekých krajin.

Přestavěl klasickou Škodu Superb na jeden z nejlepších elektromobilů v Evropě, podílel se na sestavení solární lodi SunRiver, v Brně pomáhal rozjet první carsharingovou službu Emuj a momentálně vede Centrum výpočetních a informačních služeb na VUT. To vše je současný předseda Asociace elektromobilového průmyslu Jaromír Marušinec, který patří mezi největší české kapacity na elektromobilitu.

Jeho další projekt byla nabíjecí stanice na polovic cesty mezi Prahou a Brnem, ve Vystrkově u Humpolce. Plány na nabíjení ve Vystrkově nakonec  rozšířila a realizovala společnost E.ON, která na místě vybudovala nejen nejmodernější nabíjecí stanici v Čechách, ale doplnila ji i o první Tesla Superchager na našem území.

Právě u příležitosti jejího slavnostního otevření nás pan Marušinec svezl ve svém novém elektromobilu Tesla, kde jsme si s ním promluvili o pozadí dobíjecí stanice, o stavu české elektromobility i o tom, jak kdysi jezdil na lunární energii.

E.ON RÁDCE: KTERÉ ELEKTROMOBILY JSOU NEJVYHLEDÁVANĚJŠÍ?

Říká se o vás, že jste jakýsi český Elon Musk. Jste mu i trochu podobný. Jak jste vlastně s elektromobilitou začínal?
Jaromír Marušinec: Začal jsem s elektrickým Peugeotem 106. Dal jsem i na střechu solární panely, takže jsem jezdil trochu i na sluníčko. Nikdo tady neměl slušné auto na elektřinu, a přitom si všichni mysleli a říkali, že levné auto bude elektrické. Já jsem už tehdy tušil, a to ještě Tesla neexistovala, že je třeba udělat pořádné auto na elektřinu – velké, výkonné, klidně i drahé, aby ta technologie na začátku neměla ostudu.

Prý jste přebudoval Škodu Superb na elektřinu...
Ano, dostali jsme tenkrát na VUT od Škodovky Superb, úplně ty první kousky druhé generace, a s kolegy ještě z EVC jsme to auto přestavěli na elektřinu. V té době jsme měli dojezd 220 kilometrů, což bylo na elektřinu a na tu dobu nevídané. Dodneška kromě Tesly takové auto v Evropě není.

Tak to gratuluji.
No a jezdí se s ním sedm let.

„Dřív říkali, že to nikam nedojede. To už se zrušilo. Pak říkali, že to nemá výkon. To už také není pravda."

Co vás k těmto technologiím přivedlo?
Původně jsem strojař, pak jsem učil informatiku, a mezitím je elektro. Takže mě zajímá skoro všechno mezi tím.

Vedla vás k tomu spíš technická stránka věci, nebo přesvědčení?
Asi všechno sehrálo svou roli. Mně se na tom líbilo, že ta technologie je vlastně multiinženýrství. Je to strojařina. Je to elektrikařina. Je to i byznys, protože to musí rozjet nějaký nový startup. Je to elektrochemie. Je to informatika, Teslu v podstatě řídí počítače. Nejvíc mě na tom bavilo, že se to všechno dá skloubit dohromady a je z toho něco, co změní svět.

Takže vás ekologie zajímá?
No...

Jako každého?
Asi jako každého.

Aktivista nejste?
Nejsem aktivista. Jsem technologem, který udělá tu změnu, po které aktivisti volají, že je potřeba ji udělat.

Mimochodem jste autorem prvních návrhů elektronabíječky nedaleko Humpolce, ze které nakonec E.ON udělal nejmodernější elektronabíjecí stanice ve střední Evropě.  Jak vás to vůbec napadlo?
Ještě když jsem jezdil tím elektrickým Superbem, moc jsem to tady nepotřeboval. Ale jednou jsme dostali úkol převézt pět elektrických Peugeotů z Prahy do Brna. Řekli jsme si, že prostě pojedeme a uvidíme, jak to dopadne. A zrovna tady na Vysočině se rozsvítila takzvaná želva, což znamená, že se omezí výkon, a už to dál nejede. Po ujetí 100 km z Prahy jsme tu zastavili a nabíjeli jsme postupně na městském úřadě a říkali jsme si, že je tu krásné místo, že bychom tu mohli udělat nějaké nabíjení. Nic tomu nepřekáží, je tu civilizace, elektřina tu taky musí být.

Ještě ten večer jsem si na Googlu dal vyhledat prodeje pozemků nebo polí na Vysočině u dálnice a hned na prvním místě vyskočila nabídka realitní kanceláře, která prodávala kus trávníku té Benziny. Hned jsem jim napsal, poslali mi smlouvu a pak už nezbývalo, než se domluvit s manželkou, že použijeme naši hypotéku na nákup kusu trávníku na Vysočině.

S tím manželka souhlasila?
Ona už dlouho jezdí jenom v elektromobilu, tak tomu věřila jako já, i když všichni ostatní si mysleli, že je to blázinec.

A pak už to šlo hladce?
Pak jsem to prezentoval různým subjektům a podařilo se nadchnout i ostatní – energetiky i automobilky, jen do toho nikdo nechtěl ze začátku jít. Tak jsem si řekl, že to postavím sám. Dva roky trvalo, než se na místo dovedla elektřina, a když už tam byla zavedená, když jsem měl hotový projekt a chtěl jsem začít dělat trávník a parkovací místa, ozval se mi E.ON.

Dlouho jsem váhal, protože jsem si říkal, že mě to bude v důchodu živit, ale pak jsem si řekl, ať to radši dotáhnou profesionálové. Měli jsme ve smlouvě, že to musí do dvou let postavit, a už to bylo 1,5 roku, kdy jsem si začal říkat, že jsem asi udělal chybu, protože se nic moc nedělo. Mezitím se to stalo takovým mým poutním místem. Vždycky, když jsem tam zastavil, byla tam spousta lidí, kteří se zrovna dívali, jestli už to tady je.

„Dobíjecí stanice nebudou potřeba, protože budeme mít baterie, se kterými se dojede až 2000 kilometrů."

Ale nakonec se vše povedlo zdárně dokončit...
Najednou, když už existoval objev lithium-sírových baterek, jsem začínal být přesvědčený, že už dobíjecí stanice nebudou potřeba, protože budeme mít baterie, se kterými se dojede až 2000 kilometrů. Ale všiml jsem si, že je to tady ohraničené a že je tu stavební povolení. A E.ON to pak tady velmi rychle, prakticky během jara, celé postavil. Je tam Tesla Supercharger, celkem 12 nabíjecích míst, jak jsem plánoval, a vypadá to opravdu pěkně. Jsem s tím spokojený.

Takže od nápadu k realizaci to trvalo jak dlouho?
Úplně od začátku asi 4 a půl roku. Je to docela dlouho, ale nakonec nelituji, protože to vypadá líp, než by to vypadalo kdysi. Ani Tesla by do toho v té době ještě nešla.

Jak se za tu dobu vyvinula elektromobilita v Čechách?
Šlo to dost pomalu. Když jsem před devíti lety začínal, bylo nás kolem třiceti. Ale každé dva roky se to zdvojnásobilo – počet nabíjecích míst i elektromobilů. Dá se říct, že to pořád exponenciálně roste, objevují se další a další typy aut a cena krásně klesá. Je to přesně ten náběh nové technologie, a třeba když se to srovná s náběhem hybridů, je to mnohem, mnohem prudší. A myslím, že už to nejde zastavit.

Elektromobilita šla ve vlnách a vždy v nějaké vlně skončila. Teď už to ale překmitlo přes limit a už to nejde vrátit. Už se to nedá žádným lobbingem ani ničím jiným zastavit. Skeptici velmi rychle vybíhají a i lidi, kteří tvrdili, že je to na nic, si časem sedli do Tesly a změnili názor. Jsem rád, že tahle auta existují, protože bez nich by to asi nešlo.

Podílejí se na vývoji Tesly taky nějací Češi? Nebo na vývoji elektromobilů obecně?
Designér tohoto auta byl Otto Fabri, což je Čech. Dnes sice už v Tesle nedělá, ale je v tom vidět ten český nadhled, ta odvaha. My jsme tady v Evropě taková Kalifornie. Obzvlášť u nás v Brně na technice vzniká takové Silicon Valley, které je plné odvážných lidí. Nejde totiž tolik o výdělek, na rozdíl třeba od Německa, Francie atp. Lidé jsou tu ještě vychováni ve skromných poměrech, ale zároveň mají přístup k nejmodernějším světovým technologiím, a jejich nápady to posune dál. Ta kultura, vymyslet něco, udělat startup, prodat ho, jít s tím do světa, tu vzniká strašně často.

Tohle asi obyčejný člověk vůbec nemá šanci znát. Věda tu nemá moc dobrou reklamu.
Podle mě je to trochu i česká vlastnost, že jsme skromní a neumíme se někdy úplně prodat. Já tomu říkám „abnormální kompenzace hendikepu“. Když má někdo ztrátu za někým, musí hodně zrychlit a udělat velké skoky. Ale když už je umí, pak je velkou rychlostí předjede. Což je možná i naše taková původně nevýhoda, ale zároveň vlastně výhoda. I když věda je podfinancovaná a investoři se nehrnou, tak se to postupně mění – najdou se odvážní investoři, jsou nějaké fondy, existuje přístup na granty z celé Evropy. A jak ostatní generace vidí, že to jde, tak se to postupně nabaluje jako sněhová koule.

Pamatujete si, že by tady vzniklo něco opravdu unikátního?
Dříve jsme tady měli i takové bláznivé nápady. Když tady probíhal solární boom, domluvili jsme se s jednou velkou solární elektrárnou a napojili jsme se na ni v noci. Jezdili jsme pak vlastně na lunární energii, což bylo něco, co předtím ještě nikdo neudělal. Sice to nemělo moc energie, ale i těch pár kilowatt dalo na to, aby se auto nabilo.

Čím u nás nejvíc šermují skeptici vůči elektromobilitě?
Dřív říkali, že to nikam nedojede. To už se zrušilo. Pak říkali, že to nemá výkon. To už také není pravda. Pak říkají, že baterie znečišťují životní prostředí, což už taky neplatí, protože baterie jsou jenom z obyčejného lithia, které je dneska všude. Budoucí budou ze síry, která je taky dnes všude. A pak je to odpad, který je třeba nějakým způsobem spotřebovat, a baterie je vlastně také materiál, který jde recyklovat skoro do nekonečna. Prvky v nich tolik nezestárnou a staré baterie jsou jejich nejlepším zdrojem. Takže já už ani nevím, který z těch argumentů je aktuální. Asi časem všichni ti skeptici vymřou.

Jak se dá třeba přesvědčit člověk, aby se vůbec začínal zabývat tím, jestli elektromobilita dává smysl?
Ono je to i cenově výhodné. Samozřejmě Tesla je luxusní auto, velmi výkonné, ale nakonec náklady na vlastnictví vychází celkově levněji než střední třída. Když ušetříte zhruba milion za naftu, cca tři sta tisíc za oleje, servis a tak dále, protože tady je osm let záruka, tak to auto není tak drahé. A když to člověk porovná s levnějšími elektromobily, které stojí kolem půl milionu korun, tak se to začne vyplácet i pro člověka, který počítá každou korunu. Když totiž bude jezdit ze sítě, tak to vychází zhruba na 50 haléřů na kilometr, nebo i na 30 haléřů. Když pak má vlastní solár, což už dneska lidi mají, protože je to dostupná technologie, tak jezdí vlastně úplně zadarmo.

E.ON RÁDCE: KTERÉ ELEKTROMOBILY JSOU NEJVYHLEDÁVANĚJŠÍ?

Když před lety chovatelé ze Zoo Praha jezdili na Srí Lanku do sloního sirotčince dojednávat převoz slonic Janity a Tamary do Prahy (obě jsou dnes matkami slůňat), zaujala je práce, kterou v sirotčinci dělaly manželky chovatelů. Ty totiž vyráběly velké archy papíru ze sloního trusu. České chovatele tato technika zaujala natolik, že recyklaci sloního trusu začali zkoušet i v Čechách. Výsledek je takový, že letos na jaře Zoo Praha otevřela svou vlastní papírnu, ze které si každý návštěvník může odnést svůj vlastnoručně vyrobený papír ze sloního trusu.

Sloní trus má řadu výhod, díky kterým je ideálním a možná i jediným zvířecím trusem, ze kterého se dá papír vyrábět. První výhoda tkví ve složení potravy slonů, která je čistě „vegetariánská“. Sloní potrava se skládá převážně z trávy, v jejich jídelníčku nenajdete žádné maso, proto v jejich trávicím traktu nic nehnije a následně ani nesmrdí. Další výhodou je fungování sloního trávení: sloni stráví jen čtvrtinu potravy, zbytek, bohatý na vlákninu, projde trávicím traktem ve víceméně nezměněné podobě. Bude tak jen rozžvýkaný, a tím pádem připravený pro další zpracování.

Co se stane se zbytkem sloního trusu

Tím, že se sloní trus používá na výrobu papíru, ovšem k jeho plné recyklaci nedochází. Sloni za den vyprodukují kolem čtyř kontejnerů trusu, v tomto poměru je ho na papír potřeba výrazně méně. Zbytek se buď ekologicky zlikviduje nebo se použije jako suvenýr, který se v dárkových kbelících prodává v prodejně suvenýrů zoo. Sloní trus si pak kupují většinou zahrádkáři, kteří s ním mají dobré zkušenosti při hnojení jahod nebo růží.

E.ON RÁDCE: JAK MŮŽE EKOLOGIE ŠETŘIT PENÍZE?

Jak výroba papíru ze sloního trusu funguje

Nejprve se sloní trus společně s vodou, solí a dezinfekcí několik hodin vaří v míchačce, kterou můžete vidět na stavbách. Tím se z trusu dostanou hrubé nečistoty a na konci procesu je změkčená směs.

S tou v zoo pracovat dále neumí, takže ji pošlou do Velkých Losin, ruční papírny, která nad výrobou sloního papíru převzala patronství a od začátku s ní Zoo Praha pomáhá. V papírně pak ke směsi přidají v poměru 1:1 papírovinu, a granulát pak připomíná rozvařené hadry a látky. Často prý návštěvníci zmiňují i podobu s popcornem nebo podestýlkou pro hlodavce. Přidáním těchto surovin se do granulátu dostane bavlna, která směs spojí a drží pohromadě. 

Vzniklý granulát se v papírně nechá přes noc namočený v kádi a v tuto chvíli se do výroby sloního papíru dostávají návštěvníci. Protože se pracuje s namočenou směsí, dostanete zástěru a do rukou síto s rámečkem. Nejprve musíte směs rozmíchat a pak začít s nabíráním. Síto s rámečkem musíte držet pevně u sebe (dětem s tímto krokem pomohou zaměstnanci zoo, stejně jako jim přistaví stoličku, aby na káď dosáhly) a po dně kádě směs nabírat, než budete moci rámeček položit na dno a tahem nahoru vytáhnout. Na sítu byste měli mít tenkou vrstvu směsi ve tvaru papíru. 

Vzniklá vrstva se překlopí na ovčí plátno a poté se dá do lisu. Ten musíte utáhnout natolik, aby z vašeho budoucího papíru tekla voda. Tímto krokem se vrstva vylisuje a získá podobu archu papíru. Z ovčího plátna pak musíte papír postupně opatrně odtrhávat, aby se mohl umístit na fotoleštičku, kde ho ještě „přežehlíte“ válečkem a necháte 15-20 minut schnout. 

Papír ze sloního trusu

Nemůžete si ovšem představovat, že vzniklý papír bude jako z papírnictví. Sloní papír není chemicky upravený, a tak na něj nelze malovat ani kreslit. Tužka by ho ostrým hrotem protrhla a vodové barvy by ho rozpily. V papírně si na něj můžete vyrazit znak Zoo Praha nebo můžete využít raznici se slonem. Lidé papír často využívají jako pozadí pod fotky, které si dávají do rámečku. K zakoupení jsou k dispozici suvenýry ze sloního papíru, jako jsou přáníčka nebo dopisní papíry s potiskem. Sloní papíry, z kterých jsou tyto suvenýry, prošly chemickou úpravou ve Velkých Losinách, jsou tudíž odolnější. 

Dárek a zážitek v jednom

I když sloní papírna teprve ukončila svou první sezónu, zájem o ni byl velký. V sezóně chodili návštěvníci ze všech koutů světa, po prázdninách chodí hlavně školy na výukové programy. I když se na žádný ucelený výukový program nepřihlásíte, bude pro vás výroba papíru ze sloního trusu obohacující. Dozvíte se víc o životě slonů, poznáte místo, odkud slonice pochází, dozvíte se, co se pro ochranu slonů dělá a i to, že sloní trus se dá dále využít. K tomu si navíc odnesete nestandartní suvenýr, který, když si ho vyrobíte znovu, nebude nikdy vypadat stejně. A co víc, papír ze sloního trusu je ze 100 % bio, fair trade a jeho výroba je plně ruční.

E.ON RÁDCE: JAK MŮŽE EKOLOGIE ŠETŘIT PENÍZE

Před dvěma lety jsem se cestou z dovolené v Chorvatsku zastavila v rakouských Alpách a vydala se na túru k nejvyšší hoře Rakouska, Grossglockneru. Letos jsem se na stejné místo vydala díky natáčení 4. série Herbáře. Chtěli jsme natočit dopady globálního oteplování a nejbližším důkazem u České republiky je ledovec Pasterze u zmíněného Grossglockneru, který se během 100 let více než dvojnásobně zmenšil. Ještě na konci 19. století měl 3,6 miliard m³ ledu, v roce 2008 pouze 1,6 miliardy m³.

^{V údolí, kde ještě v polovině 20. století byl jeden z největších ledovců v Evropě.}

Nejrychleji tající ledovec

Jelikož jsem tam už byla před dvěma lety, tušila jsem, jak bude údolí pod Grossglocknerem vypadat. Po zdolání silnice Franze Josefa ke stejnojmennému turistickému centru mě ale překvapilo, kolik ledu ubylo od doby, kdy jsem u Grossglockneru byla naposled. Co jsem před dvěma lety viděla, to už tam nebylo. Ledu opět ubylo a ráz údolí se velmi změnil. Se štábem jsme se vydali na cestu dolů do údolí, kde před desítkami let byly metry ledu. U turistického centra jsme nasedli na lanovku. Zajímavostí je, že dolní stanice lanovky byla umístěna těsně nad hranou ledovce. Nyní je na stejném místě kamení a turistická cesta, která vede hlouběji do údolí, které se odkrylo po ústupu ledovce.

^{Obraz ledovce Pasterze na konci 20. století. (zdroj: Kean Collection/Archive Photos/Getty Images)}

Cestou ke splazu jsem potkávala cedule s letopočty, ve kterých byl ledovec na tom a tom místě. 1960, 1970, 1985, 1990, 1995, až jsem došla k ceduli s číslem 2016, kde nyní ledovec začíná. Zrychleně jsem tak postupovala proudem času, který si z ledovce ukousnul už více než polovinu veškerého ledu. Od počátku měření v polovině 19. století se délka ledovce zkrátila z 11 na něco málo přes 7 kilometrů a tempo tání od osmdesátých let 20. století neustále stoupá. Za poslední rok ustoupil o 97 m, což je více než dvojnásobek oproti roku předchozímu, kdy ustoupil o 40 m. Světové středisko pro monitorování ledovců (WGMS) uvádí, že hlavní příčinou tání ledovců je stoupající teplota a v ledovcových oblastech se tomu děje dvakrát rychleji, než je globální průměr.

10 nejrychleji tajících ledovců v rakouských Alpách:

Tání ledovce je jako cestování v čase

Jak míjíte jednotlivé cedule, říkáte si, že je neuvěřitelné, jaká masa ledu dokáže zmizet během pěti nebo deseti let. Důkazem toho je náročnost cesty dolů do údolí. Přirovnala bych ji k cestě dolů ze Sněžky. Naopak fascinující bylo, že jsem šla po miliony let starých kamenech, a poté i ledu. Když jsem dorazila ke splazu, z jeho útrob vytékala kvanta vody. Což je další problém tání ledovců. Ledovce v Evropě představují 40 % celkových zásob pitné vody na našem kontinentu a jejich rychlé tání může způsobit lokální sesuvy půdy a záplavy.

^{Takto vypadal ledovec ještě na začátku padesátých let 20. století. (zdroj: George H. Hall/Getty Images)}

Při cestě zpět jsem sebrala kus ledu ze země a pocítila zvláštní chvění, když v mojí ruce bylo něco, co bylo milion let pohřbeno hluboko v ledu, a teď se to opět měnilo do tekutého skupenství.  Zároveň jsem si uvědomovala smutnou realitu, že až se pojedu podívat na Grossglockner za deset let, bude další cedulka o několik metrů dál. Řeknete si: „Sto let, to je dlouhá doba,“ ale když víte, že ten ledovec tam byl miliony let, uvědomíte si, že globální oteplování je velmi kruté.

Prostor ve městech je jednou z velmi cenných komodit dnešní doby. Pozemky pro výstavbu mohou ve světových velkoměstech tvořit velkou část stavebních nákladů. Tyto starosti ale netíží pouze současné investory, už v minulosti byla úspora prostoru velmi důležitou součástí městské výstavby. Už od počátku automobilové dopravy bylo plýtvání prostorem na rozlehlá parkoviště a plošně neúsporné skladování odstavených aut překážkou, která nevyhnutelně musela vyústit ve vynález lepšího řešení: vertikálního parkování.

Vertikální parkování, kdy se auta parkovala jedno nad druhé a půdorysem tak zabírala jedno parkovací místo, bylo inovativním nápadem, který měl pomoci hustě využívaným oblastem od přívalu aut. Vůbec první bylo vybudováno v roce 1905 v Paříži v Rue du Ponthieu a v té době bylo přelomové svou vícepatrovou konstrukcí z betonu a výtahem, který vedl až nahoru. Vzápětí následovala parkoviště v Los Angeles, Chicagu nebo New Yorku.

Netrvalo dlouho, než přišli doboví vynálezci s novou technologií, která byla aplikovatelná na vertikální parkoviště. Oběžný výtah neboli páternoster možná znáte pouze jako zařízení pro převoz lidí, ale překvapivě se osvědčil právě ve vertikálních parkovištích první poloviny 20. století. Auta obíhala na pásu, který mohl připomínat oválné ruské kolo, ten se paralelně pohyboval v opačných směrech, a snadno tak mohl rotovat k volnému místu nebo vašemu zaparkovanému vozidlu.

Dalším krokem v evoluci vertikálního parkování byl příchod automatizace. V roce 1951 bylo ve Washingtonu, D.C. postaveno parkoviště, které nepotřebovalo pomoc řidiče, aby mohlo auto zaparkovat. Položilo tak základy plné automatizaci, která je od té doby pro podobná velkokapacitní parkoviště běžná. Bohužel na konci šedesátých let zájem o výstavbu dalších parkovišť opadl a celý koncept na dlouhá léta skončil v zapomnění, než se k němu v devadesátých letech konstruktéři vrátili. V současnosti se parkoviště přesunula z nadzemních prostor do velkých podzemních komplexů, které jsou schopny pojmout stovky aut, jsou plně automatické, a zbavují tak ulice dnešních velkoměst od nadbytku vozů, které by na ulicích po celou pracovní dobu překážely.

Lidské tělo je vlastně taky malá továrna. Spotřebovává energii a na jejím základě vyrábí hodnoty pro sebe i své okolí. Jen místo kilowattů pracuje s kilojouly. Aby mohlo fungovat správně a dlouhodobě, musí se do něj věci k výrobě energie dopravit. Proto jsme pro vás připravili seriál receptů založených na takových potravinách, které jsou zdravé a energeticky hodnotné.

Přesně takové recepty má ráda i Kateřina Winterová z pořadu Herbář, která vás jimi pravidelně zásobuje u nás na ecoFuture. Tentokrát se podíváme na na přípravu řepného sirobu, zdroje energie našich babiček.

Vždycky, když jsme v televizním Herbáři (nebo spíše v jeho zákulisí) připravovali něco z cukrové řepy, hlásili se páni osvětlovači nebo i jiní pamětníci, že si vybavují, jak jim babička nebo maminka v dětství připravovala řepánky nebo řepný sirob. Dokonce náš asistent režie, třicátník, si z placu odvážel hotový sirup z řepy. Chtěl si tak připomenout sladké chvíle se svou babičkou, která mu sirob vařívala a dávala ho do nudlí. On sám nás překvapil, když si sirobem dochucoval pečenou krůtu. Náš režisér vzpomíná, že když jeho babička vařila sirob, celá místnost se zapařila a zamlženými okny se nedalo koukat ven. Zní to krásně romanticky. Příprava sirobu je celkem zdlouhavá, ale myslím, že by si ho měl jednou za život uvařit každý. Snad pro ty karamelově sladké chvíle budoucích vzpomínek. Víte, kde na podzim seženu cukrovou řepu? Počkám si za rohem u zatáčky. Vždycky, když projede náklad’ák naložený řepou, jde se sbírat to, co spadlo z korby. Tak to prý dělaly ženské na vesnici. Sehnat cukrovou řepu není snadné, ale občas ji někdo nabízí na internetu nebo si ji můžete vypěstovat na zahradě. Cukrová řepa má výrazně sladkou chuť. Vlastně se moc syrová nedá jíst. Už chápu, proč tak chutná zvířatům. Sirob je vlastně polotovarem k výrobě cukru a mělo by se sním jako se sladidlem zacházet. Tedy s mírou. Sirob se dá koupit i hotový, takže ho můžete nejdřív otestovat, jak vám chutná, a pak si připravit svoje vlastní mlsání. Tak hodně energie do vaření!  Vánoce se blíží a sirob se hodí na pečení sladkých pokrmů, ale i na maso. Perníčky se sirobem budou nejlepší.

Suroviny:

3 kg cukrové řepy

Postup:

Řepu oloupeme, nakrájíme na kostky, vložíme do hrnce, zalijeme vodou až po okraj a vaříme doměkka, zhruba 2 hodiny. Slijeme, ale nálev ponecháme. Řepu vylisujeme a šťávu promícháme s nálevem. Vaříme, až tekutina zhoustne a přebytečná voda se odpaří. V průběhu vaření sbíráme pěnu. Hnědá hmota konzistence medu je sirob – rozlijeme ho do čistých suchých sklenic a zavaříme, alespoň 20 minut na 80 °C. Uchováváme v chladu.

Když se řekne Dánsko, možná se vám vybaví velké dřevěné větrné mlýny, drsná příroda, studený vítr, malá mořská víla… Když jsme tam jeli v létě natáčet pro Herbář, měli jsme spíš pocit, jako bychom vjeli do Hobitína. Když jedete po dálnici, nerostou kolem ní keře, ale vysoká tráva, všude jsou vrtule, vodní rezervoáry, mezi kterými jezdí Dánové na koních. No prostě romantika… Ale jak to souvisí s Herbářem?

Jak jsem psala už dřív, kromě vaření a bylin jsme se rozhodli do Herbáře začlenit témata trvalé udržitelnosti, se kterými souvisí i využívání obnovitelných zdrojů energie. V České republice se z čistých zdrojů vyrobí 10 % elektrické energie, v Německu 30 a v Dánsku 40. A to byste poznali i podle krajiny.

Dánsko – State of Green

Krajina se změní už ve chvíli, kdy vytáhnete paty z domu. Kolem dálnice jsou za hranicemi v Německu větrné farmy. Je neuvěřitelné, jak vás provázejí celou cestu až na sever. Větrné sloupy jsou ve městech, v Hamburku i v přístavu. V Kodani jakbysmet. Jedete se podívat na kraj k moři, na periferii, a v areálu skladiště tam stojí tři větrné sloupy. Na břeh tam chodí děti se školou, celý den se tam ráchají, mají gumové kalhoty, výuku a pozorují život v moři. A z toho místa je v dáli vidět na mořskou elektrárnu, která je tam od roku 2000 – dvacet velkých větrných sloupů. V Dánsku tyhle větrné elektrárny do krajiny zapadají, vůbec jsem neměla pocit narušení jejího rázu. Ale aby nedošlo k nedorozumění – nestojí tu jen proto, aby lidé komentovali, jestli se jim na pohled líbí, nebo ne.

Dánsko se totiž rozhodlo, že „přeřadí“ na „zelenou ekonomiku“ a stane se do roku 2050 kompletně nezávislým na fosilních zdrojích jako první země na světě. Tento plán představila dánská vládní organizace State of Green, která sdružuje partnery na poli energií, klimatu, vodohospodářství a životního prostředí a snaží se navazovat vztahy s investory, kteří projeví zájem o tento projekt. K takovému rozhodnutí Dánsko motivovala ropná krize sedmdesátých let, a od té doby začalo pracovat na tom, aby bylo postupem času co nejméně závislé na dovážené ropě. Dánsko investuje do obnovitelných energetických zdrojů od biomasy přes solární a geotermální zdroje až ke zdrojům větrným. Domácnosti jsou vytápěny geotermální energií, soustředí se na hospodaření s vodou, jejíž spotřeba klesla od osmdesátých let o čtyřicet procent, elektromobily jezdí na energii, kterou vyrábějí větrné elektrárny…

Elektromobilita

Elektromobilita budí vášnivé diskuze. Ne snad elektrokola, která si v Kodani můžete půjčit na kartu, jezdit na nich po městě a nechat je kdekoliv na určených zastávkách. Se sdílením kol se setkáme už i v Praze, větší vášně hoří okolo automobilů.

My jsme se do Dánska vydali Teslou. Člověk ten pocit musí zažít, musí se elektromobilem projet. Já jsem se během jízdy kochala krajinou raději, ten pocit, že jí projíždíte, aniž byste za sebou nechávali znečištěný vzduch, je k nezaplacení. V současnosti je jasné, že „dokonalá čistota“ elektromobilů se odvíjí od toho, z jakých zdrojů je energie, na niž jezdí, a zda výroba a likvidace lithiových baterií zatěžuje přírodu. U nás je energie z čistých zdrojů vyráběna z 10 %, ale jak vidíme na Dánsku, věřím, že je to jen záležitost vývoje. Co se týče lithiových baterií, studie, kterou zveřejnila švýcarská laboratoř EMPA, říká, že výroba a likvidace lithiových baterií na životní prostředí zásadní vliv nemají. Navíc ve Švýcarsku je elektromobilita už na takové úrovni, že představuje čistou alternativu k vozům se spalovacím motorem.

Síť nabíječek je v Dánsku opravdu hustá. Tesla vás i s časovou rezervou navede podle spotřeby a podle výdrže po trase na konkrétní Tesla rychlonabíječky, které auto nabijí za hodinu. Každá taková nabíječka je napojena na nejbližší zdroj obnovitelné energie. To znamená, že neodebírá elektřinu z běžné sítě. Rychlonabíječky jsou určeny na dvě auta. Když se na jednu nabíječku napojí dvě, doba nabíjení se přirozeně prodlužuje. To, že člověk musí během nabíjení hodinu čekat, je dobré v tom, že když jedete delší cesty, můžete si odpočinout. Víte, že teď urazíte třeba 300 kilometrů, a pak si musíte dát pauzu. Protože však máte v autě internet, vybalíte počítač, uděláte si práci za hodinu a jedete dál. A když chcete auto jen na pojíždění po městě, dojezd 250 či 300 km vám naprosto stačí. V noci pak nabíjíte auto přímo ze sítě doma.

Když jsme na zpáteční cestě opustili poslední nabíječku, návrat do Česka mi připadal trochu jako z budoucnosti. Z dobré budoucnosti.

Pokud se chceme v oblasti udržitelného rozvoje a ekologie inspirovat, je dobré se vydat na sever a zažít to na vlastní kůži, i když je tam pěkná zima i v létě.

Korálové útesy nejsou jenom barevnou atrakcí pro potápěče. Funkce, které v oceánech plní, jsou mnohdy daleko výraznější. Korálové útesy poskytují útočiště až pro 25 % veškerých mořských živočišných druhů, a tím si kolem sebe vytvářejí malé ekosystémy. Útesy dále vyrovnávají podíl CO₂ ve vodě, mají velký vliv na zpomalení vln, než dosáhnou pobřeží, a produkují 80 % kyslíku na Zemi. Bohužel jen 6 % útesů zůstává nedotčených.

Jak funguje Biorock?

Indonéská nevládní organizace Gili Eco Trust se v roce 2000 rozhodla dbát na vyšší ochranu korálových útesů a v roce 2004 koupila technologii Biorock, kterou si koncem 70. let nechal patentovat profesor německého původu Wolf Hilbertz.

Biorock je technologie umístěná na mořské dno, která se stane přirozenou součástí oceánu, a po určité době se z ní stane nový korálový útes. Do oceánu se umístí ocelové tyče, do kterých proudí malé množství energie o síle 2-4 V. Díky této energii tyče obrůstají vápencem. Při porovnání s přirozeným průběhem bio útesy rostou 2x-6x rychleji. Jejich další výhoda je i ta, že se dokáží obnovit 20x rychleji a lépe přežívají v nepříznivých podmínkách, jako jsou rozdíly v teplotě vody nebo různí predátoři.

^{zdroj: Gili Eco Trust}

Tím vznikl v Indonésii program na reálnou obnovu korálových útesů. Od té doby Gili Eco Trust do oceánu kolem Indonésie umístili na 63 Biorocků, které obnovují přirozené prostředí pro mořské živočichy.

Energie, která se do konstrukcí pouští, pochází ze solárních panelů, které jsou umístěny na člunech na hladině nad korály. Později se jako problém ukázaly krádeže solárních panelů, které byly bez dozoru ponechány na otevřeném moři. Proto na řadu přišla další možná řešení. Jedním z nich je používat vodní turbínu nebo lépe si turbínu vyrobit z vlastních zdrojů, ať už materiálních, nebo pracovních.

E.ON RÁDCE: JAK MŮŽE EKOLOGIE ŠETŘIT PENÍZE?

První pokus o vlastnoručně vyrobenou turbínu sice fungoval, ale točila se příliš pomalu. Nyní Gili Eco Trust pracuje na novém prototypu vyrobeném ze sklolaminátových čepelí. Díky této snaze a úspěchům, kterých organizace Gili Eco Trust dosáhla, se v roce 2015 stala vítězem indonéského kola Energy Globe Awards.

^{zdroj: Gili Eco Trust}

Další aktivity Gili Eco Trust

Kromě obnovy korálových útesů se Gili Eco Trust pouští i do ochrany souše. Na ostrovech Gili se snaží zvyšovat povědomí o zacházení s odpadky. Místní lidé odpady často spalují, organizace proto na ostrovy pořídila barevné kontejnery na tříditelný odpad, který se mimo jiné dá znovu použít jako stavební materiál. Nejčastěji o tom lidé z organizace mluví na školách, kde se zaměřují na ekologickou výchovu dětí, starší obyvatele oslovují skrze letáky.

E.ON RÁDCE: JAK MŮŽE EKOLOGIE ŠETŘIT PENÍZE?

Rychlost současného vývoje digitálních technologií neúměrně překračuje všechny dosud známé standardy. Možnosti, které bychom před pár lety zařadili do scénářů vykonstruovaných sci-fi filmů, se dnes bez mrknutí oka stávají skutečností. Výzkumy potenciálu zavedení umělé inteligence a jejího intenzivního propojení s reálným světem zažívají dobu osvícení, a ačkoli je toto propojení v současné době v začátcích, již nyní předznamenává zlomový bod naší existence. S neutuchajícím nadšením jdou ruku v ruce i skepse a obavy. Kam až tento pokrok může vést? Do jaké míry v budoucnu umělá inteligence nahradí faktor mezilidské komunikace?

Za jeden z největších úlů technologického pokroku můžeme bezesporu považovat Japonsko, jehož vědci přicházejí každým dnem s nejnovějšími projekty více či méně seriózního charakteru. Vydejme se nyní na jih Japonska do zábavního parku Saseba, v jehož areálu se nachází i neobyčejný hotel Henn Na (v překladu Podivný hotel). Toto specifické ubytovací zařízení vzbudilo loňského roku nevídanou pozornost turistů ze všech koutů zeměkoule, a to z jednoho prostého důvodu – v hotelovém personálu totiž nenaleznete ani jednoho člověka z masa a kostí.

^{zdroj: HUISTEN BOSCH}

Dinosauři na recepci, ale bez ručníkového origami

Ubytování v tomto hotelu může přinést fascinující zážitek každému milovníkovi robotiky. Hned po příchodu na recepci vás uvítá prapodivná trojice mechanické ženy a dvou mluvících tyranosaurů, kteří vám ochotně pomohou s objednávkou, rezervací či odepsáním z hotelu. V šatně vás místo šatnářky odbaví gigantická robotická paže a zavazadla do pokoje přiveze portýr v podobě malého veselého vozítka. Zvláštní ovšem je, že i přes tento specifický charakter obsluhy a vyvedeného video průvodce internetových stránek zůstává vizuální část pokojů a jejich vybavení, až na drobné futuristické detaily, zcela klasická.

^{zdroj: HUISTEN BOSCH}

Návštěvníci hotelu popisují celý zážitek kladně a robotický personál označují za milý či komunikativní. Velkou výhodou je také schopnost robotů rozeznat hosty podle databáze vizuálních rysů obličeje, což usnadní problémy se zapomenutými klíči či hotelovými kartami. Ačkoli by si ředitel Hideo Sawada představoval hotel spíše jako samostatný seriózní podnik, díky technické nedokonalosti a naivitě se pohybuje stále spíše v oblasti jednoduchého zábavního průmyslu. Recepční například nejsou schopni zapsat nového hosta samostatně, pouze jej navádějí při obsluze dotykové obrazovky. Jedním z největších oříšků výzkumného teamu je nyní problematika stlaní postelí, kterou se roboti zkrátka nedokáží dokonale naučit. Takže nemůžete očekávat překvapení ve formě ručníkového origami.

K dokonalosti mají roboti daleko

Samotní manažeři přiznávají, že jejich současné technologie nejsou zdaleka schopny nahradit lidskou pracovní sílu, nicméně je berou jako zkušební verzi, podle nichž následně sestaví nový hotel zcela vyhovující podmínkám požadovaným zákazníky. V budoucnu by tito roboti měli být schopni zastat veškerou práci, což by zvýšilo zájem hostů a zároveň snížilo náklady provozu. Tento fakt může znít děsivě, pokud si uvědomíme globální potenciál takového počínání, nicméně vezmeme-li v potaz konkrétní destinaci, jejíž nezaměstnanost činí pouze 3,3 %, hledisko volných pracovních míst nelze považovat za zcela relevantní. Pokud by se ovšem projekt dokázal vymanit z polohy senzace a stát se seriózním hotelem, vyvstává zde otázka, zda dokáže i sebevíce komunikativní a přívětivá mechanická obsluha zcela nahradit senzitivitu živých zaměstnanců.

^{zdroj: HUISTEN BOSCH}

Jakým směrem se bude dále kybernetický vývoj ubírat, nelze říci s jistotou, světoví vědci do těchto projektů však vkládají velké naděje. Můžeme tedy tuto prvotinu považovat za nástup nové generace a pohled do jedné z možných budoucností, nebo je to jen senzační atrakce podporující japonský turismus? Ať je to tak, či onak, návštěva tohoto nevšedního zařízení jistě výborně pobaví malé i velké návštěvníky.

Bydlení ve vyspělých zemích je jedním z odvětví, jehož fundamentální základy zaznamenaly v posledních pár staletích jen pramálo inovací. Pořád se v zásadě jedná o čtyři stěny, střechu, dveře, elektrickou, vodovodní, odpadní přípojku a člověk se může směle stěhovat do obvyklého komfortu. Trend ale míří opačným směrem, tedy k tzv. ostrovním domům, které jsou soběstačné a nemusí se spoléhat na obecní nebo městskou infrastrukturu. Mladému projektu Český ostrovní dům se pozoruhodně daří toto téma dostávat do širokého povědomí, a zvětšovat tak počty lidí, kteří o takové šetrnější podobě bydlení začínají uvažovat.

Možná si právě teď představujete toto nezávislé bydlení jako budku na stromě, kde se shromažďuje dešťová voda, odpad létá oknem ven a pro jeden televizní pořad musí majitel našlapat pěkných pár kilometrů na rotopedu. To byste ale byli na omylu, realita je více fascinující. Bydlení budoucnosti, šetrné k životnímu prostředí, propojuje aktuální technologie a funkční architekturu s udržitelnějším využitím přírodních zdrojů. Díky technologickému pokroku a chytrému koncipování výstavby tak můžete získat domov, který nepřekvapí žádný výpadek proudu ani prokopnuté potrubí, protože nic z toho nepotřebuje.

^{Jeden ze dvou vítězných návrhů studentské soutěže Český ostrovní dům 2016 (návrh Daniela Brýdy).}

Vodu ostrovní dům získává převážně ze studny, ale může být uzpůsoben i na vodu z pramene nebo jezera, sběr dešťové vody je samozřejmostí. Dále existují důmyslné způsoby opakovaného užívání vody v domácnosti, čímž se značně snižuje její spotřeba. Odpadní voda se samozřejmě filtruje a vrací do přírody v nezávadném stavu. K výrobě elektřiny se využívá výhradně obnovitelných energetických zdrojů, převážně tedy solárních panelů, ale lze použít i geotermální zdroje či vlastní větrnou turbínu. Nashromážděná energie ze slunečného nebo větrného dne se ukládá do velkokapacitní baterie, která potom dokáže dům udržet v chodu i během noci nebo bezvětří. Přemýšlí se ale intenzivně i nad celkovým zdravím vnitřního a venkovního prostoru.

E.ON RÁDCE: KOLIK PENĚZ A ENERGIE UŠTŘÍ SOLÁRNÍ PANELY?

Je samozřejmě na každém majiteli, jaký stupeň nezávislosti zvolí. Dle akademické definice je plnohodnotný ostrovní dům zcela nezávislý, nedováží se tedy do něj nic zvenčí, a to včetně potravin. To je ale poměrně extrémní úvaha, jež může být v dnešní společnosti velice těžko dosažitelná či žádaná. Z tohoto úhlu pohledu nám projekt Český ostrovní dům nepřipadá tak dogmatický, jde spíše o uživatelský kompromis dosažení co možná největší nezávislosti, zachování životního standardu, na který jsme zvyklí, a šetrnosti k životnímu prostředí. Takový systém má skutečně velkou naději prosadit se celospolečensky jako krok k udržitelnějšímu bydlení. Další obrovskou přidanou hodnotou je, že jeho dílčí principy mohou být široce využívány i v běžné zástavbě.

^{Stavby spojuje futuristický design a ekologická bezúhonnost (návrh Vojtěcha Lichého ve studentské soutěži Český ostrovní dům 2016).}

Otázky udržitelnosti začínají konečně pronikat do mainstreamového smýšlení a popkultury v podobě reálných produktů. Ať už je to Elon Musk se svou Teslou, snahy Leonarda DiCapria, nebo třeba Pharell Williams s oblečením G-Star, vypadá to, že šetrnost je na vzestupu.

Pavel Podruh je propagátorem off-the-grid bydlení a zakladatelem zmíněného projektu Český ostrovní dům. Tak jako zmínění zahraniční ambasadoři udržitelnosti i on zastává názor, že neobnovitelné zdroje musí být postupně nahrazovány alternativními cestami a technologickým pokrokem. „Náš projekt bude v následujících letech dál zkoumat různé úrovně soběstačnosti staveb a jejich využití. Věřím, že v budoucnu budou například v rámci elektrické energie existovat domy, jež hravě pokryjí svou spotřebu a budou chtít sdílet své přebytky s ostatními. Sdílení je přirozené, k tomu ještě musí dozrát legislativa a technologie. Je to vcelku logické, ale nic nejde hned a je potřeba se nejdříve krok po kroku učit, zažehnout jiskru,“ popsal své plány Pavel Podruh.

^{Návrh Terezy Čivrné a Markéty Fraňkové.}

Prozatím je takovou jiskrou chystaná dvojice prototypních staveb, jejichž výstavba by měla začít na jaře roku 2018. Pro tento účel Český ostrovní dům uspořádal tento rok stejnojmennou soutěž magisterských studentů architektury, kteří měli za úkol vytvořit projektové studie menšího, typického off-grid (ostrovního) rodinného domu. Soutěže se zúčastnili studenti Fakulty stavební ČVUT v Praze a VŠTE v Českých Budějovicích pod vedením osobností české architektury a stavitelství. Následovat budou další ročníky včetně spolupráce s profesorem Andy Acredem z University of Cambridge, jenž například pomáhal navrhovat novou centrálu firmy Apple v americké Californii. Mix studentů a odborníků doplňují technologičtí leadeři, kteří dodávají potřebná řešení. V rámci solárního řešení a ukládání energie Český ostrovní dům spolupracuje například s největším evropským dodavatelem LiFePO4 velkokapacitních baterií, firmou GWL Power (i4wifi).

Nyní už nezbývá nic jiného, než sledovat další ročníky soutěže Český ostrovní dům a počkat si do roku 2018, kdy proběhne první realizace.

E.ON RÁDCE: KOLIK PENĚZ A ENERGIE UŠTŘÍ SOLÁRNÍ PANELY?

Voda je jedním z nekrásnějších a také nejdivočejších živlů, podle něhož se naší planetě říká modrá. A nejenže nový život dává, také ho i bere a člověku trvalo dlouhá staletí, než se mu podařilo vodu zkrotit. V ten moment už nebyla jen tekutinou, kterou pijeme, s níž vaříme, umýváme se jí, a bez jejíž osvěžují síly bychom si nedokázali představit parné letní měsíce. Stala se také zdrojem energie budoucnosti, elektřiny.

Tuto energii, uchovanou ve vodním proudu, začali naši předci využívat s příchodem vodních mlýnů, které dokázaly díky vodnímu spádu pohánět mlýnské kameny. Počátky zužitkování plynoucí vody se ale do éry turbín nepřeklenuly. Přechod k vodním veledílům byl postupný a na konci devatenáctého století byla taková elektrárna k nerozeznání od běžné městské zástavby.

Za vším bylo první stálé veřejné osvětlení

Vůbec první vodní elektrárnou na našem území byla Městská elektrárna v Písku, na jejíž výstavbě se nepřímo podílel František Křižík. Jejímu vzniku předcházela demonstrace veřejného osvětlení elektrického inovátora za pomoci parního stroje. Ukázka byla popudem pro vybudování vodní elektrárny, která by trvale zásobila proudem několik desítek obloukových lamp. V roce 1888, rok po Křižíkově akci, byla elektrárna uvedena do provozu v prostorech bývalého Podskalského mlýna a Písek se tak stal prvním českým městem se stálým veřejným osvětlením. Technologicky nevyspělá vodní kola po 13 letech služby nahradily Francisovy turbíny, které jsou využívány i v dnešní době. Svým výkonem utáhnou asi 25 rychlovarných konvic.

Rozkvět vodních elektráren

^{Stavba vodní elektrárny Vranov v období hospodářské krize na konci 20. let zaměstnala na 3000 lidí z přilehlého okolí. Dělníci ji tehdy dokončili za tři a půl roku, což je rychlost, na kterou už ani dneska nejsme dvakrát zvyklí.}

Vodní elektrárny tak, jak je známe v současnosti, mají v Čechách své počátky až v meziválečném období, což byl velký přínos pro čistou energetickou politiku. Posunem od průtočných systémů ke stavbě hrází se nejen zvýšila produkce elektrické energie, ale hráze také umožnily regulovat průtok řek, což v období záplav zachránilo nejednu vesnici poblíž vodních toků. První novodobou elektrárnu vybudovali na vodní nádrži Vranov.

Výstavba šedesát metrů vysoké přehradní hráze začala už v roce 1930 a dodnes je jediným vodním dílem takových rozměrů na tuzemském povodí řeky Dyje.  Po jejím dokončení v roce 1934 byly do provozu spuštěny i tři Francisovy turbíny s kombinovaným instalovaným výkonem 6289 kW, které za rok průměrně vyrobí více než 25 tisíc megawatthodin elektrické energie. Mimo výroby energie má Vranovská přehrada nezastupitelnou roli v ochraně jižní Moravy před záplavami a při zadržováním zásob pitné vody.

^{Vranov byla první přehradou u nás, kde byla při stavbě použita metoda lití betonu. To na první pohled nezní moc zajímavě, ale je to metoda, která se dnes při budování jakýchkoliv staveb používá naprosto běžně. Do té doby bylo standardem vkládat do staveb podobných rozměrů velké kusy kamene.}

Časovým přemostěním se dostáváme do poválečného Československa, kde na světlo světa opět vypluly plány na výstavbu hráze, která by zkrotila nevyzpytatelnou řeku Svratku, která taktéž odnesla už pár domovů. Výstavba byla plánována již dříve, ale přerušila ji druhá světová válka, přestože i v jejím průběhu skupina inženýrů neustále tajně pracovala na jejím projektování. Po skončení okupace byly plány opět vyneseny na světlo světa a v roce 1947 se začalo stavět. Během následujících deseti let vzniklo hotové vodní dílo se dvěma turbínami, dodávajícími čistou energii okolním domácnostem.

Řeč je o vodní nádrži Vír, která mimo jiné pitnou vodou zásobuje moravskou metropoli Brno. Dokáže pojmout více než 56 milionů m³ vody, čímž se řadí na třinácté místo v žebříčku největších přehrad v naší republice. Všechnu zachycenou vodu pouští na dvě Francisovy turbíny o kombinovaném výkonu 7,15 MW.

^{Při výstavbě, která začala postavením elektrárenské budovy, se muselo koryto Svratky odvrátit stranou, aby nekomplikovalo stavební práce.}

V současnosti se u nás žádná přehrada ani vodní elektrárna podobných rozměrů nestaví, ale rozmach zažívají malé vodní elektrárny, které dovedou elektřinou zásobovat pouze vesnice. I díky nim se podíl vodních elektráren na spotřebě energie projevuje více než dvou a půl procentním zastoupením, což je sice hluboko pod průměrem Evropské unie, ale oproti předchozím letům se tento podíl neustále zvyšuje. Malým vodním elektrárnám se předpovídá velká budoucnost, zvlášť díky nižší technické náročnosti na výstavbu. Naopak na to, jak vznikala betonová veledíla, se můžete podívat v přiložené fotogalerii.

^{Elektrárna je již na svém místě, hrázi chybí ještě několik výškových metrů k jejímu dokončení. Obrázek z roku 1952.}

Když člověk přemýšlí o hybridech, představí si pravděpodobně nudné, těžké, pomalé auto pro ekology, kteří se snaží „zachránit svět“. Nyní však automobilky jako Ferrari nebo Porsche tuto představu bortí. Superauta těchto značek vždy nabízela tu nejnovější technologii a při cestě za technologickým pokrokem došlo i na hybridní pohon.

Elektromotor zvyšuje pohon, vyplňuje mezery v točivém momentu, udržuje hřídele turbodmychadla roztočené, to vše s cílem zajistit maximální výkon. Při jízdě po městě naopak může fungovat pouze elektromotor, a tiše tak auto po městě pohybovat několik desítek kilometrů.

Ferrari LaFerrari

Tato šelma skrývá jak 6,3 litrový V12 motor, tak elektromotor o síle 160 koňských sil. Celkový výkon tak činí úctyhodných 950 koňských sil. Z nuly na sto se dostane pod tři vteřiny a maximální rychlost je podle Ferrari přes 350 kilometrů za hodinu.

Porsche 918 Spyder

Podobně jako konkurence se i Porsche rozhodlo pro hybridní pohon pro své nové superauto 918. Výsledkem je 4,6 litrový V8 motor o síle 599 koňských sil spolu s elektromotorem o výkonu 282 koňských sil pro celkovou sílu 881 koní. Porsche dosáhne maximálky při 344 kilometrech za hodinu a z nuly na sto zrychlí za 2,6 vteřiny.

McLaren P1

Základem nového McLarenu je 3,8 litrový V8 motor se dvěma turbodmychadly schopný vyprodukovat 727 koní. Celkového výkonu 903 koňských sil P1 dosáhne díky elektromotoru s výkonem 176 koní. Díky své hmotnosti pouhých 1 490 kilo zrychlí McLaren P1 z nuly na sto za 2,8 vteřiny. Bez omezovače je P1 schopný dosáhnout až 401 km/h.

Lamborghini Asterion

Asterion si půjčuje své srdce, tedy 5,2 litrový V-10 motor, od své koncernové sestry Audi R8. Ten sám produkuje 610 koňských sil a v Asterionu je spárován s dalšími třemi elektrickými motory produkujícími 300 koňských sil. Lamborghini tvrdí, že se silou 910 koňských sil Asterion umí dosáhnout stovky za 3 vteřiny a maximální rychlost činí 320 kilometrů za hodinu.

BMW i8

Nové BMW i8 je jednoznačně nejvíce futuristicky vypadající auto v produkční výrobě. Základem je tříválcový 1,5 litrový motor ve dvojici s elektromotorem o společném výkonu 362 koní. Z nuly na stovku i8 vyletí za 4,4 vteřin. Také je nejlevnějším autem na seznamu s cenovkou 3 442 400 Kč.

Umíte si představit, že by se všechen odpad, který za rok vyprodukujete, vešel do jedné sklenice? Pro všechny z nás je to asi těžká představa, ať už se snažíme sebevíc recyklovat a nezamořovat planetu odpadky. Ovšem možné to je a živým důkazem toho je paní jménem Bea Johnson. Už několik let se svou rodinou praktikuje životní styl zvaný zero waste, tedy snaží se žít naprosto minimalisticky, především co se odpadů týká. A daří se jí to poměrně dobře.

Krom toho, že jí to přináší zdravotní, časové i finanční výhody, ještě o celém fenoménu napsala knihu Zero Waste Home, ze které se záhy stal bestseller. Když letos v červnu přijela do Prahy s vystoupením na konferenci o životě bez obalu, povedlo se mi ji na chvilku zastihnout a krátce si s ní popovídat o tom, jak začít s minimalizací vlastního odpadu, co ji k tomuto tématu přivedlo a proč by nás to vůbec mělo zajímat.

Vy jste za minulý rok vyprodukovala jednu sklenici odpadu. Co v ní máte?
Bea Johnson: Všechno v ní jsou věci, které jsme nemohli minimalizovat, znovu využít, recyklovat nebo zkompostovat. Tak třeba v ní mám obal od tamponu. Já tampóny nepoužívám, místo toho mám menstruační kalíšek, ale někdo to nechal u nás doma. Měla jsem velkou party, večírek jako překvapení pro kamarádku, takže k nám domů přicházeli lidé, co neznali můj životní styl, spláchli to do záchodu a manžel to vylovil. Taky je tam rybářská síť z dobrovolničení v lokální potravinové bance. A pak tam mám různé materiály pocházející ze skutečných oprav a údržby domova.

Jak bychom měli začít žít bez obalů, když většina produktů v obchodech na sobě obal má?
Aby se naše čtyřčlenná rodina s odpadem vešla do jedné sklenice, následujeme několik jednoduchých pravidel. Odmítáme věci, které nepotřebujeme. Minimalizujeme množství věcí, které si kupujeme. Všechny jednorázové věci jsme nahradili za ty, které se dají používat vícekrát, a když už si něco potřebujeme koupit, kupujeme věci z druhé ruky. Pak recyklujeme jenom to, co nemůžeme odmítnout nebo použít znovu. A nakonec necháme zbytek zkompostovat. Je to těchto pět jednoduchých pravidel – odmítat, minimalizovat, použít věci víckrát, recyklovat a kompostovat.

Jak jste se s rodinou dostala k myšlence žít jen s minimální produkcí odpadu?
Žili jsme v domě kus za San Franciscem a museli jsme autem jezdit doslova všude. Chtěli jsme se tehdy přestěhovat někam blíž k centra, abychom mohli všude dojít nebo dojet na kole. Ale než jsme našli ideální domov, pronajali jsme si na rok jeden byt a nastěhovali jsme se tam jen s naprosto nezbytnými věcmi. Tehdy nám došlo, že když budeme žít jednoduše, budeme mít mnohem více času na věci, které si užíváme. Když jsem třeba chtěla jít na piknik, na výlet a podobně, museli jsme jít domů, vyndat věci ze skříní nebo jiných úložných prostorů, a tehdy nám došlo, že 80 procent všech uskladněných věcí nám vůbec nechybělo. Tak jsme se jich začali zbavovat.

„Spočítali jsme si, že ušetříme 40 % našeho celkového rozpočtu v návaznosti na to, že konzumujeme mnohem méně."

Díky tomu jste se dostala až k pojmu zero waste?
Díky takovému dobrovolnému zjednodušení života jsme pak měli více času vzdělat se v problémech životního prostředí – koukali jsme na dokumenty, četli knihy a s manželem jsme zjistili, že to opravdu má pro budoucnost smysl. To nás motivovalo, že se podílíme na lepší budoucnosti pro naše děti. Začali jsme dávat pozor na spotřebu elektřiny a vody. Pak jsem začala minimalizovat i náš odpad a jednoho dne jsem narazila na termín zero waste. V té době se používal jen k vyjádření nakládání s odpady na úrovni obcí a měst nebo v průmyslu, ale mně osobně ten termín dával smysl. Uvědomila jsem si, že žít bez odpadu by měl být náš cíl. Jestliže není naším cílem nula odpadu, tak co je ten cíl? Méně odpadu? O něco méně odpadu? Ne. Když máte za cíl nula odpadu, můžete se vždy posouvat dál.

Co všechno jste v rámci toho vyzkoušela?
Samozřejmě neexistoval žádný průvodce, jak žít život bez odpadu. Vyzkoušela jsem spoustu věcí – mech jako toaletní papír, jedlou sodu na mytí vlasů, vyráběla jsem vlastní chleba, máslo, domácí sýr... Ale pak jsem si uvědomila, že tohle není udržitelné pro všechny z nás. Zanechali jsme tedy extrémů a našli systém, co pro nás zafungoval. A to byl důvod k napsání knihy, aby lidé měli mít přístup k alternativám a aby existoval průvodce, jak dosáhnout tohoto životního stylu.

Mohla byste nám říct, jaký pozitivní dopad na životní prostředí má to, když nevytváříme žádný odpad?
Nulový odpad není dobrý jen pro životní prostředí, protože dnes už to není jen něco v balíčku, ale všechna balení pak ještě musí někam jít. Máme problémy s přeplněnými skládkami, spousta odpadu skončí v oceánu, malé kousky plastu jsou v našem potravním řetězci, v našich tělech... Nicméně zjistili jsme, že je to lepší i pro nás, především je to zdravější. Povedlo se nám eliminovat všechny toxické produkty z našeho života. Make-up, co mám na obličeji, na očích, je vyroben z ingrediencí, které jsou jedlé, protože si ho vyrábím sama. Také čistíme dům bílým octem a vodou. A kromě toho jsme dospěli i k tomu, že život bez odpadů šetří spousty peněz. Spočítali jsme si, že ušetříme 40 % našeho celkového rozpočtu v návaznosti na to, že konzumujeme mnohem méně. Když si něco koupíme, vyměníme to za něco jiného. Když už něco kupujeme, tak z druhé ruky. Pokud koupíte produkt, co je zabalený, 15 % z ceny dělá právě balení, takže nahrazujeme vše jednorázové znovupoužitelnou alternativou. Když si tedy kupujeme balení a předměty na jedno použití, doslova si kupujeme něco, co hned vyhodíme, tím pádem je to doslova vyhazování peněz.

Dokážete tím ušetřit i nějaký čas?
Nemůžu vyčíslit, kolik času se tím ušetří. Ale už ze své definice je tento životní styl od toho, aby ve vašem životě vytvořil místo na to, na čem nejvíc záleží. Objevili jsme život postavený na zkušenostech místo na věcech. Krása takového života je jeho zakotvení v bytí, nikoliv ve vlastnictví.

Na Rudé řece ve Vietnamu, jen kousek od centra hlavního města Hanoje, najdete malou aglomeraci hausbótů obývanou jedněmi z nejchudších obyvatel země. Zatímco v největších vedrech pracují, tak večery, které by mohli využít k přilepšení rodinnému rozpočtu prací navíc, tráví po tmě. Důvodů k tomu je rovnou několik – přestože jsou hausbóty většinou připojeny k elektrickému vedení, mají možnost využívat elektřinu jen pár hodin denně a její cena je mnohdy vyšší, než si rodiny ze slumů mohou dovolit. Musí pak často volit mezi světlem, větrákem na ochlazení nebo černou hodinkou.

Profesor z Hanojské univerzity Le Vu Cuong nechtěl, aby si tito lidé museli vybírat, a přišel s alternativou. Došlo mu, že by mohl využít vítr a sestrojit větrné turbíny, které by rodinám dodávaly elektrickou energii, aby se jejich životní podmínky alespoň trochu přiblížily podmínkám lidí z města.

Držitel několika cen za zelenou a energeticky úspornou činnost pracoval tři měsíce spolu se svým týmem a s minimálním obnosem peněz na technologii, která by místním lidem pomohla. Nakonec přišli s jednoduchým nápadem, který kombinuje obnovitelnou energii, minimální náklady, snadnou údržbu, a hlavně energii pro rodiny, která nic nestojí.

_{^{zdroj: Youtube}}

Elektřina z plastových kbelíků

Tým v čele s Cuongem sestrojil malé větrné turbíny vyrobené z několika plastových kbelíků, které mohou být umístěny na střechy hausbótů. Ty se otáčí díky větru o rychlosti už 0,4 m/s a nabíjejí baterii ze starých tiskáren nebo ze starých motocyklů, které dokáží až na 4 hodiny denně rozsvítit 45 W žárovku. Tyto větrné turbíny sice plně nenahradí závislost na elektřině z elektráren, ale přesto představují možnost, která zlepší místním život. Výhodou tohoto jednoduchého nápadu je i to, že při poškození se dají jednotlivé součástky snadno vyměnit.

Těžké začátky, světlá současnost

Když chtěl Cuong místní s technologií oslovit, setkal se s odmítnutím kvůli předchozím zkušenostem s prodejci. Přesto se mu nakonec povedlo jednoho z obyvatel přesvědčit, aby se stal prvním, kdo díky jejich technologii nebude plně závislý na nepravidelných dodávkách drahé elektřiny. S výsledek byl spokojen, a tak nyní Cuongova technologie zlepšuje život 14 hausbótům ve slumu, a díky ní rodiny ušetří až třetinu nákladů na elektrickou energii.

Technologie vyšla výrobce podporovaného místní humanitární organizací Plan International Vietnam na zhruba 1 milion vietnamských dongů, což je v přepočtu něco málo přes tisíc českých korun. Obyvatelé slumu ji získali zadarmo a Cuong by ji rád poskytl lidem i z jiných chudých částí země.

_{^{zdroj: Youtube}}

Za jakým zdrojem energie míří zbytek Vietnamu?

Ve Vietnamu pochází většina elektrické energie z neobnovitelných zdrojů, nejčastěji z uhelných elektráren. Z větrných a solárních elektráren Vietnam produkuje pouze 140 MW elektrické energie, místní vláda se ovšem zavázala zvednout toto číslo do roku 2020 na 800 MW a do roku 2030 postavit dostatek větrných a solárních elektráren, které by díky obnovitelné energii mohly vyrobit až 6000 MW.

Před sto lety žil ve městě průměrně každý pátý člověk, ale podle odhadů OSN to v roce 2050 bude zhruba 70 % obyvatel. Ti vyprodukují 80 % emisí a spotřebují 75 % energie. Většina lidí bude patřit ke střední třídě propojené moderními technologiemi. S rostoucí mírou urbanizace jsou ale na města kladeny větší nároky, ať už v dopravě, energiích či v životním prostředí. Proto je potřeba minimalizovat negativní faktory, které s sebou rozrůstání metropolí přináší. Základy nové tváře měst se budou stavět nejenom na betonu, ale především na moderních technologiích a internetu.

Samotný koncept Smart Cities je ve světě známý již řadu let. Jedná se zejména o projekty ve velkých aglomeracích, jako je Manchester, Barcelona, Amsterdam, Bristol, Helsinky, Stockholm, Vídeň a mnoho dalších. Do České republiky se myšlenka Smart City dostává zhruba dva a půl roku nazpět. Z velkých měst u nás lze jmenovat Brno, Ostravu, Prahu a počínající aktivity v Plzni. Převážně se jedná o aktivity v oblasti dopravy a informatiky. Kdo však ze všech vyniká, je maličké město se 30 tisíci obyvateli z jižních Čech. Písek.

Jedničky a nuly jsou základ

Výhodou Písku je Technologické centrum, jehož součástí je i datové centrum, na němž celé Smart City stojí, neboť jádrem projektu je práce s daty. Městští zastupitelé jednomyslně odhlasovali, že Smart City je pro Písek tou správnou cestou, a dali dohromady tzv. Modrožlutou knihu, která je pilířem vizí, kam bude město v budoucnu směřovat. Zabývá se podrobnou analýzou dat týkajících se dopravy, bezpečnosti a dalších prvků městské infrastruktury. V Písku vyhodnotili, které konkrétní kroky je třeba učinit, a díky tomu mají náskok před jinými českými městy. „Úplně nejjednodušší věc, kterou dělají ostatní, je ta, že vezmete pár senzorů, nacpete je do autobusů a už si myslíte, že máte Smart City. To ale nedává vůbec žádný význam. Musíte vědět, jaká data chcete sbírat a k čemu je posléze využijete,“ říká Jaromír Grégr, ředitel Technologického centra Písek (TCP).

„Všichni se shodujeme na tom, že základním klíčem je rozvoj elektromobility."

Zajímají je data typu kolik chodců projde na křižovatce, kolik je v dané lokalitě bytů, data o emisích atd. V rámci Smart City se budují i různé navigační systémy, které by vás upozornili, že se k městu blížíte, a navedou vás, kam chcete: do hotelů, nákupních center, ukážou vám volná parkovací místa či prozradí něco o historii. Dále se jedná o lavičky se zásuvkou a Wi-Fi připojením, popelnice, které samy ohlásí, kdy jsou plné, lampy, které se řídí podle intenzity světla, případně kolemjdoucích, a spoustu jiných technologických vychytávek. Jsou to často věci, které nejsou vidět, ale mění životy občanů. Jedná se o proces v dlouhodobém časovém horizontu. Na konci celého procesu má být spokojený občan, který umí lépe komunikovat s radnicí, nejlépe přes mobilní aplikace, nedýchá smog, nemá problém se kamkoliv dopravit a zaparkovat, aniž by musel běhat s drobnými k automatu, a parkovné zaplatí jednoduše přes mobilní aplikaci.

Například na náměstí v Písku, kde jsou parkovací místa hodně diskutovatelným tématem, již nainstalovali senzory, které o řidičích sbírají data. Zjistili, že nejvíce aut tam parkuje okolo 14. hodiny, a podle těchto informací hodlají dále nastavovat systém parkování v centru. „Naším cílem není, aby auta na náměstí parkovala 24 hodin denně, ale aby docházelo k větší frekvenci jejich parkování. Když tam někdo musí nutně stát, ať tam zůstane třeba půl hodiny, ale jinak se budeme snažit auta nasměrovat na jiná parkoviště,“ vysvětluje Jaromír Grégr první změny, které jsou na pořadu dne. „Všichni se shodujeme na tom, že základním klíčem je rozvoj elektromobility, a proto na každých nově vybudovaných parkovacích plochách budeme zavádět i dobíjecí stanice,“ doplňuje místostarosta města Písek Josef Knot. „U nově chystaného parkoviště nám daruje jednu nabíjecí stanici společnost E.ON. Dále žádáme o novou flotilu v rámci MHD, která bude jezdit na CNG a elektřinu.“ Všichni vidíme, že vše, co je založeno na fosilních palivech, bude postupně utlumováno až do úplné minimalizace, taktéž lze předpokládat, že doba robotizace a kybernetiky zcela nevyčerpala svůj potenciál. Budou se uplatňovat nové možnosti ve využití stávajících velkých dat.

„Spolu s Technologickým centrem Písek očekáváme, že se Písek stane ‚premiantem‘ v této oblasti."

V Písku mimo soukromý sektor probíhá spolupráce i s akademickou sférou, kde je zapojena ČVUT Praha, Fakulta dopravní. Jak říká děkan Miroslav Svítek, pro jejich fakultu bude mít Smart City jedinečný přínos: „Písek se stane pilotním městem v České republice, kde bude možné realizovat jednotlivé aplikace Smart City. Rádi vyzdvihneme konkrétní přínos jednotlivých projektů. Spolu s Technologickým centrem Písek očekáváme, že se Písek stane ‚premiantem‘ v této oblasti, a mohl by tak být pomocníkem pro další města, která se budou konceptem Smart City zabývat.“

Na základě tohoto zázemí slouží Písek jako vzorové řešení pro ostatní města v republice. Inspirací Písku je norský Trondheim, jedno z nejdokonalejších Smart Cities na světě, kde se například již s obyčejným autem na spalovací motor do centra nedostanete a samozřejmě se jako jeho obyvatel neobejdete bez mobilních aplikací, skrze něž s vámi město komunikuje. Základem je ale změna myšlení a přístupu k životu. „Zároveň doufáme, že technologie budou vždy sloužit jako pomocník, nechceme zavádět žádného Velkého Bratra, ten má v Písku velkou červenou,“ upozorňuje Jaromír Grégr v duchu přísloví Dobrý sluha, zlý pán. Zmiňuje, že v minulosti zastupitelé o změnách ve městě rozhodovali bez jakýchkoliv dat, tudíž se málokdy trefili do potřeb dané situace a svých obyvatel. Sbírání dat, která získávají senzory snímající pohyb, zůstává anonymní a žádné osobní informace o člověku neprozradí.

Smart City není pouze o fyzicky hmatatelných opatřeních, ale i o filozofickém pojetí každého z nás, přístupu k tomuto konceptu. Vytvoří-li se pomocí technických a organizačních podmínek takové prostředí, které obyvatelům může zvýšit kvalitu života, otázka by pak neměla znít, co Smart City přinese občanovi, ale co občan může vykonat, aby projekt Smart City smysluplně fungoval, a byl tak prospěšný všem. Městu, společnosti i naší Zemi. Jedná se tedy o symbiózu všech jeho účastníků, nejenom tvůrců, ale i každého uživatele. Vývoj nelze zastavit, lze jej však v žádoucím směru různými pobídkami nasměrovat.

Zima bývá pro většinu divoké zvěře dobou nedostatku potravy. Ptactvo se sice přiživí z nejrůznějších zdrojů a stačí mu málo, nicméně pomoci nikdy nezbývá a malí opeřenci to ocení. Mimo to není nic krásnějšího než s hrnkem horkého čaje pozorovat, jak se kolem zasněženého krmítka přátelsky prohání nejrozmanitější exempláře ptačí říše.

Aby krmítko správně fungovalo a ptáčci ho mohli používat bez jakýchkoli obav či nebezpečí spočívajících ve špatné konstrukci či útoku predátorů, je důležité dodržet při jeho výrobě několika zásad. Určitě se vyvarujte ostrých hran či hrotů, které by opeřeným návštěvníkům mohly ublížit. Krmítko umístěte do závětří nejlépe na jih či východ, a to co nejdříve, aby si na jeho přítomnost ptáčci zvykli ještě před napadnutím prvního sněhu. Nedílnou součástí je také obsah krmítka. Pamatujte, že ptáci mají zcela jiný trávicí systém než lidé a nesmíme jim dávat vše, co bychom sami ocenili. Z nejhorších jsou slané a kořeněné potraviny, těstoviny či uzené výrobky, které ptákům způsobují trávicí potíže a mohou skončit i samotnou smrtí. Naopak jim bez obav můžeme nabídnou především olejnatá semínka (slunečnice, mák, ořechy i řepka), zrní, nejrůznější přírodní plody a sádlo či lůj.

Sestavení ptačího krmítka zkrátka neodmyslitelně patří k podzimním a zimním tradicím. Mnoho kutilů preferuje pevná dřevěná krmítka, která připomínají malé chatičky, a jejich účel je spíš estetický nežli praktický. My vám přinášíme velice jednoduchý návod na závěsné krmítko, které zvládnete vyrobit za deset minut, a ještě u něj zrecyklujete PET lahve.

Budete potřebovat:

PET lahev
dvě kuchyňské vařečky
provázek
řezák
trychtýř
sypkou venkovní směs ptačího zobu

Postup:

Ke dnu plastové lahve řezákem naproti sobě prořízneme dva malé křížky o průměru cca 1,5 cm (dle průměru rukojeti vařeček). Stejný úkon opakujeme o něco výše o 90 stupňů jinde.

Zhruba 2 centimetry nad křížky z jedné strany vyřízneme kulaté otvory široké a vysoké asi 3 až 4 centimetry.

Křížky protáhneme rukojeti vařeček tak, aby jejich konce tvořily na jedné straně lopatku na zrní a na druhé straně bidýlko.

Dovnitř PET lahve pak začneme střídavě pomocí trychtýře sypat nejrůznější druhy semínek a zobu tak, aby nám vytvořily pěkné barevné přechody.

Nakonec uděláme do víčka lahve malou dírku, kterou protáhneme provázek na zavěšení. Na vnitřní straně víčka uděláme několik uzlů, aby skrz dírku provázek neproklouzl.

Nyní už stačí jen krmítko zavěsit a počkat, až přilétnou první návštěvníci.

Nákup vánočních dárků se obvykle neobejde bez větší či menší uhlíkové stopy – ať už protože pro ně jedete sami autem nebo si je necháte doručit z internetu. V následujících týdnech ovšem můžete vyhrát dárky v hodnotě až 7 000 korun. Výhercům budou výhry doručeny bez emisí z dopravy. Společnost E.ON totiž ode dneška startuje akci Vánoční elektrojízda, ve které bude rozdávat dárky v 18 českých městech a následně je doručí elektromobilem až k výhercům domů.

Jak bude soutěž probíhat?

V období od 25. listopadu do 20. prosince se v jednotlivých městech především na jihu Čech a Moravy v určitých dnech budou stánky E.ONu. U nich stačí vždy jen požádat o depeši, ve které popřejete svému blízkému nějaký dárek, a následně vyplnit stručný kvíz. V každém městě pak hned po skončení akce budou vybráni výherci, kterým se jejich chtěný dárek druhý den doručí elektromobilem.

Všichni soutěžící navíc ještě postoupí do finálového kola, které se uskuteční 21. prosince ve Vánočním depu na E.ON nabíjecí stanici ve Vystrkově u Humpolce. Výherce finálového kola pak obdrží poukaz na týdenní zápůjčku luxusního elektromobilu i s řidičem.

Seznam měst, které elektrojízda navštíví:

pá 25. 11. – Vánoční jarmark Modřice (venkovní areál ZČ Benešova 332)
so 26. 11. – Adventní trhy Blansko (náměstí Republiky)
ne 27. 11. – Adventní trhy Kyjov

pá 2. 12. – Akce „Mikuláš v Telči“ (náměstí Zachariáše z Hradce)
so 3. 12. – Akce „Čertovský zámek“ v Oslavanech (nádvoří zámku)
ne 4. 12. – Adventní jarmark Zlín (náměstí Míru)

po 5. 12. – Akce „Mikulášská nadílka“ v Humpolci (Horní náměstí)
pá 9. 12. – Vánoční trhy Nové Město na Moravě (Vratislavovo náměstí)
so 10. 12. – Vánoční trhy Tábor (náměstí T. G. Masaryka)
ne 11. 12. – Adventní trhy Písek (ulice Bakaláře)

po 12. 12. – Nákupní centrum Géčko České Budějovice (České Vrbné 2360)
st 14. 12. – Vánoční trhy Jindřichův Hradec (náměstí Míru)
čt 15. 12. – Zimní trh Žďár na Sázavou (náměstí Republiky)
pá 16. 12. – Vánoční trhy Jihlava (Masarykovo náměstí)
so 17. 12. – Vánoční trhy Třebíč (Karlovo náměstí)
ne 18. 12. – Zlatá neděle Pelhřimov (Masarykovo náměstí)

po 19. 12. – Vánoční trhy Vyškov (Masarykovo náměstí)
út 20. 12. – Vánoční trhy Brno (Moravské náměstí)
st 21. 12. – Finální akce: Vystrkov u Humpolce 

Více podrobností o průběhu soutěže si můžete přečíst na Facebooku. Přejeme hodně štěstí!

Lidské tělo je vlastně taky malá továrna. Spotřebovává energii a na jejím základě vyrábí hodnoty pro sebe i své okolí. Jen místo kilowattů pracuje s kilojouly. Aby mohlo fungovat správně a dlouhodobě, musí se do něj věci k výrobě energie dopravit. Proto jsme pro vás připravili seriál receptů založených na takových potravinách, které jsou zdravé a energeticky hodnotné.

Přesně takové recepty má ráda i Kateřina Winterová z pořadu Herbář, která vás jimi pravidelně zásobuje u nás na ecoFuture. Tentokrát se podíváme na trnky a trnková povidla.

Trnky jsou keře z pohádky. Na jaře překrásně kvetou a zdobí krajinu jako bílé nevěsty. Na podzim zase kuličky trnek vypadají jako malé drahokamy na nedobytných větvích, kde mají ptáci svá útočiště. Trny jsou opravdu velké a sbírání plodů je malým dobrodružstvím, pokud na vás tedy nějaké zbydou. Jsou totiž oblíbenou pochoutkou pro opeřené obyvatele trnitého království a jejich přelétavé přátele. Když chcete nad ptáky vyzrát, nasbírejte si trnky dříve a dejte je do mrazáku. Zesládnou a dají se pak zpracovat úplně stejně jako čerstvé. U nás rostou trnky u starodávné cesty, kudy chodívali naši předci na trh nebo zpátky do vesnice. Je to nádherné místo, kde vedle keřů trnek můžete česat i šípky a hloh. Nejlepší čas na sběr je po prvních mrazících. To už jsou plody posledního „ovoce“ pěkně nasládlé.  Když už si je ve zkřehlých rukách donesete domů, můžete si je naložit do alkoholu nebo si připravit gurmánská povidla. I když je osladíte, zůstávají stále lehce trpká, a to je na nich to pravé. Trnky mají také pozitivní účinky na zdraví. Pomůžou při bolesti v krku, rýmě a zánětu dýchacích cest. Trnky mají svíravé účinky, a působí tak proti zánětům uvnitř i vně těla, čistí krev a obsahují vitamín C. Zkrátka teď je ta pravá chvíle vyrazit ven a zásobit se trnkami, třeba i do mrazáku. Mám je tam už schované. Myslím, že někomu udělám radost a překvapím ho povidly, co nikdy neochutnal. Už se těším.

Suroviny:

1 kg trnek
600-800 g krupicového cukru

Postup:

Trnky můžete vařit i bez cukru s trochou vody a pěkně dlouho, aby mírně zesládly sami. Zůstanou však stále trpké, ale labužnické.

Troubu předehřejeme na 200 °C. Omyté a přemrzlé trnky vsypeme do pekáče, prosypeme cukrem a pečeme, až začnou chytat hypnotickou modrofialovou metalízovou barvu a takříkajíc se táhnou. Občas promícháme a hlídáme, aby se povidla nepřipálila. Scedíme je od pecek a zavaříme do suchých čistých sklenic. Pokud je znovu zahřejeme, až budou bublat, můžeme je nalít do sklenic, zavíčkovat a postavit dnem vzhůru. Povidla se „zavaří“ sama. Vydrží i dva roky.

Do Písku jsem letos zavítala s Herbářem, když jsme točili reportáž o nejstarší vodní elektrárně v Čechách. Uvnitř elektrárny, která byla kdysi mlýnem, je stále v provozu stará dobrá turbína. Když jsme chtěli natáčet, připadala jsem si jako ve filmu Na samotě u lesa, kde „mlynář“ Smoljak vypráví historku, kterou ještě nikdo nikdy neslyšel. Turbína tu totiž slušně hučí už 130 let a jak jsem se dozvěděla, je od prvního spuštění velmi kladně přijímána místními osvícenými občany. Ne všude se lidé stavěli k technickému pokroku tak kladně. To zažíváme bohužel i dnes. Elektrárna je přístupná veřejnosti a můžete si v ní mimo jiné prohlédnout i původní, nádhernou obslužnou jednotku. Písek je krásné čisté město. Je také držitelem ocenění Odpadový Oskar za jeden z nejinspirativnějších systémů odpadového hospodářství v Česku. A v čištění města od odpadu pomáhá i vodní elektrárna. A nejenom ona. V Písku je po proudu hned druhá, modernější stavba menší vodní elektrárny. A obě dohromady společně zachycují tuny odpadu z řeky. Vodní elektrárny jsou podstatnou součástí ekologického získávání elektrické energie a to všude na světě. Pojďme se tedy podívat na ty naše české hezky od začátku.

Voda je jedním z nekrásnějších a také nejdivočejších živlů, podle něhož se naší planetě říká modrá. A nejenže nový život dává, také ho i bere a člověku trvalo dlouhá staletí, než se mu podařilo vodu zkrotit. V ten moment už nebyla jen tekutinou, kterou pijeme, s níž vaříme, umýváme se jí, a bez jejíž osvěžují síly bychom si nedokázali představit parné letní měsíce. Stala se také zdrojem energie budoucnosti, elektřiny.

Tuto energii, uchovanou ve vodním proudu, začali naši předci využívat s příchodem vodních mlýnů, které dokázaly díky vodnímu spádu pohánět mlýnské kameny. Počátky zužitkování plynoucí vody se ale do éry turbín nepřeklenuly. Přechod k vodním veledílům byl postupný a na konci devatenáctého století byla taková elektrárna k nerozeznání od běžné městské zástavby.

Za vším bylo první stálé veřejné osvětlení

Vůbec první vodní elektrárnou na našem území byla Městská elektrárna v Písku, na jejíž výstavbě se nepřímo podílel František Křižík. Jejímu vzniku předcházela demonstrace veřejného osvětlení elektrického inovátora za pomoci parního stroje. Ukázka byla popudem pro vybudování vodní elektrárny, která by trvale zásobila proudem několik desítek obloukových lamp. V roce 1888, rok po Křižíkově akci, byla elektrárna uvedena do provozu v prostorech bývalého Podskalského mlýna a Písek se tak stal prvním českým městem se stálým veřejným osvětlením. Technologicky nevyspělá vodní kola po 13 letech služby nahradily Francisovy turbíny, které jsou využívány i v dnešní době. Svým výkonem utáhnou asi 25 rychlovarných konvic.

Rozkvět vodních elektráren

^{Stavba vodní elektrárny Vranov v období hospodářské krize na konci 20. let zaměstnala na 3000 lidí z přilehlého okolí. Dělníci ji tehdy dokončili za tři a půl roku, což je rychlost, na kterou už ani dneska nejsme dvakrát zvyklí.}

Vodní elektrárny tak, jak je známe v současnosti, mají v Čechách své počátky až v meziválečném období, což byl velký přínos pro čistou energetickou politiku. Posunem od průtočných systémů ke stavbě hrází se nejen zvýšila produkce elektrické energie, ale hráze také umožnily regulovat průtok řek, což v období záplav zachránilo nejednu vesnici poblíž vodních toků. První novodobou elektrárnu vybudovali na vodní nádrži Vranov.

Výstavba šedesát metrů vysoké přehradní hráze začala už v roce 1930 a dodnes je jediným vodním dílem takových rozměrů na tuzemském povodí řeky Dyje.  Po jejím dokončení v roce 1934 byly do provozu spuštěny i tři Francisovy turbíny s kombinovaným instalovaným výkonem 6289 kW, které za rok průměrně vyrobí více než 25 tisíc megawatthodin elektrické energie. Elektrárna na vodní nádži Vranov funguje dodnes, jejím majitelem a provozovatelem je společnost E.ON, a mimo výroby energie má přehrada nezastupitelnou roli v ochraně jižní Moravy před záplavami a při zadržování zásob pitné vody.

^{Vranov byla první přehradou u nás, kde byla při stavbě použita metoda lití betonu. To na první pohled nezní moc zajímavě, ale je to metoda, která se dnes při budování jakýchkoliv staveb používá naprosto běžně. Do té doby bylo standardem vkládat do staveb podobných rozměrů velké kusy kamene.}

Časovým přemostěním se dostáváme do poválečného Československa, kde na světlo světa opět vypluly plány na výstavbu hráze, která by zkrotila nevyzpytatelnou řeku Svratku, která taktéž odnesla už pár domovů. Výstavba byla plánována již dříve, ale přerušila ji druhá světová válka, přestože i v jejím průběhu skupina inženýrů neustále tajně pracovala na jejím projektování. Po skončení okupace byly plány opět vyneseny na světlo světa a v roce 1947 se začalo stavět. Během následujících deseti let vzniklo hotové vodní dílo se dvěma turbínami, dodávajícími čistou energii okolním domácnostem.

Řeč je o vodní nádrži Vír, která mimo jiné pitnou vodou zásobuje moravskou metropoli Brno. Dokáže pojmout více než 56 milionů m³ vody, čímž se řadí na třinácté místo v žebříčku největších přehrad v naší republice. Všechnu zachycenou vodu pouští na dvě Francisovy turbíny o kombinovaném výkonu 7,15 MW.

^{Při výstavbě, která začala postavením elektrárenské budovy, se muselo koryto Svratky odvrátit stranou, aby nekomplikovalo stavební práce.}

V současnosti se u nás žádná přehrada ani vodní elektrárna podobných rozměrů nestaví, ale rozmach zažívají malé vodní elektrárny, které dovedou elektřinou zásobovat pouze vesnice. I díky nim se podíl vodních elektráren na spotřebě energie projevuje více než dvou a půl procentním zastoupením, což je sice hluboko pod průměrem Evropské unie, ale oproti předchozím letům se tento podíl neustále zvyšuje. Malým vodním elektrárnám se předpovídá velká budoucnost, zvlášť díky nižší technické náročnosti na výstavbu. Naopak na to, jak vznikala betonová veledíla, se můžete podívat v přiložené fotogalerii.

^{Elektrárna je již na svém místě, hrázi chybí ještě několik výškových metrů k jejímu dokončení. Obrázek z roku 1952.}

Technologie nám neustále umožňují překonávat limity přírody. Revoluce by mohla přijít i v oblasti, kde panují do budoucna největší obavy: u zásob s pitnou vodou. Petr Carvan se svým synem Michaelem z Výzkumného technologického institutu stojí za unikátním filtračním způsobem, který zvládne proměnit v pitnou vodu i prasečí kejdu. Projekt vyhrál cenu Česká inovace 2014, své zákazníky loví i v mezinárodních vodách a jednou se možná podívá i do vesmíru.

Jak jste se dostali k čištění prasečí kejdy?
Michael Carvan: V roce 2012 mi zavolal ze Španělska nějaký Eduardo, že na webu našel, že jsme schopni čistit vodu bez použití chemikálií, a jestli bychom tedy byli schopni vyfiltrovat i prasečí kejdu. Řekl jsem mu, že nejdříve potřebujeme vzorek, ale protože nám týdně volá spousta lidí, kteří chtějí něco absolutně nestandardního, tak jsem to dál neřešil. Za dva měsíce najednou přijede auto se španělskou SPZ, vyleze Eduardo a v kufru má dva kanystry prasečí kejdy. Udělal jsem mu kávu a než ji stihl dopít, kejda byla vyfiltrovaná. Vzorek té vody si vzal do laborky na rozbor a za deset dní volá, jak to skvěle dopadlo. Ve Španělsku je totiž hrozně drahé kejdu vyvážet, takže chtěl nějaké zařízení, které to vyčistí. A takhle to tedy začalo.

Co se dělo dál?
Nejprve jsme pátrali po tom, co to ta kejda vlastně je, co obsahuje a co to stojí. Zjistili jsme, že ji farmáři zatím jen rozmetávají na pole a že někde na světě už proběhly nějaké pokusy s jejím čištěním pomocí reverzní osmózy, tedy demineralizování vody. Tento systém má ale několik nevýhod, tudíž jsme dali dohromady zařízení, jehož jádrem byl stroj, který jsme vyvíjeli pro čištění kontaminovaných vod. Ten byl zkonstruovaný mým otcem, který se již třicet let zabývá filtrací vody. Potřebovali jsme k tomu přidat ještě nějaké odvodňovací zařízení a podobně.

Jak filtr funguje?
Využíváme systém podtlakového odsávání ze spirálních modulů, což je velice úsporná technologie hybridní asymetrické selektivní membránové separace. To znamená, že z jakékoliv tekutiny na molekulární úrovni uděláte vodu, ale nejde o vodu destilovanou, protože si vybíráme minerály, které chceme zachovat, jako vápník, soli, nebo hořčík, který je například dobrý na podporu paměti. Existují dva způsoby následné mineralizace. Jeden je pasivní, tedy průtokem přes nějaký minerál, dále aktivní, kdy jsme schopni řízeně vysycovat minerály do vody přes plyn. Jednoduše řečeno si sestavíme vodu tak, jak potřebujeme, respektive aby splňovala všechny parametry pitné vody. Ostatní ionty jsme schopni odseparovat.

Jaké všechny typy tekutin zvládnete filtrovat?
Všechny šedé vody, což jsou kompletně odpadní vody mimo WC. Pak černé vody, což je šedá včetně WC, ale ta musí projít biologickou aktivací, tedy čističkou odpadních vod, kde proběhne biologický rozklad organického materiálu.

Má zařízení nějaký odpad?
Ze zařízení nám vypadávají spousty separátu. Jako první možnost se jevilo kompostování, ale pak nám došlo, že se v separátu nachází všechny nežádoucí látky, které to prase dostává, jako antibiotika a podobně. Začali jsme jej tedy sušit a dělat pelety. Zkoušeli jsme je dále namíchat s pilinami a dalšími látkami, až jsme je nakonec vyvinuli do stavu, kdy mají skoro stejnou výhřevnost jako dřevo. Farmáři tedy ušetří za to, že nemusí vyvážet kejdu, získají vodu a dále můžou prodávat nebo spalovat pelety.

Hlavním zákazníkem vašich čističek jsou tedy zemědělci?
Ano. Jiný typ vodních filtrů prodáváme ale i domácnostem. Podařilo se nám dokonce prodat některá zařízení na úpravu vody i ve Spojených arabských emirátech. Dále jsme prodali některá zařízení i v Kanadě a samozřejmě po Evropě. Co je zajímavější, podařilo se nám dostat i na některé ostrůvky ve středozemním moři jako Mykonos, Santorini, kde filtrují třeba vodu z moře.

Jak probíhá filtrace z mořské vody? Znamená to, že lidstvo již nečeká problém s nedostatkem vody?
Je to trochu složitější. Myslím si, že na to jako lidstvo nejdeme úplně nejchytřeji. Dnes se většinou filtruje přímo z moře, ale my jsme zastánci toho, že je logičtější zaměřit se na studny, kde je voda přílivem a odlivem už párkrát přefiltrovaná. Dále je zde snížená vodivost vody, tudíž je jednodušší ji dále filtrovat. Kdo vyřeší skutečně efektivní a levné filtrování mořské vody, ten bude jednou na koni.

Můžete to být třeba vy?
Před měsícem jsme dodělali poslední část zařízení na úpravu vody na Zanzibar, kde se staví jeden resort, kde se bude upravovat voda ze studní. Vzhledem k tomu, že je to ostrov, tak se jedná o slanou vodu. V tomhle ohledu se tedy někam posouváme.

Vznikají za účasti vaší technologie i další, pro lidstvo zásadní projekty?
Spolupracujeme na projektu Hydronat, který vzniká v Radotíně, což je zkušební laboratoř a zároveň výcvikové středisko pro astronauty a potápěče. Slouží k vyzkoušení si určitých procesů a nových technologií. Standardně vezmete astronauta, hodíte ho do bazénu, kde si nějakou dobu pobude a naučí se, jak fungují vztlaky, jak se tam orientovat a podobně. Projekt je jedinečný ale tím, že nikde na světě vás nikdo nezavře pod vodu a nenechá vás starat se o sebe jen za využití toho, co dole máte k dispozici. Samozřejmě existují ponorky, ale tam se veškeré suroviny dodávají stejně jako na vesmírné stanice. My chceme vytvořit soběstačný koloběh, kam už není třeba nic dodávat.

To znamená, že si díky mineralizaci budou moci dokola filtrovat veškerou moč?
Ano, a nezůstáváme jen u tekutin. Zaměřujeme se na jídlo, do projektu jsou zapojeni různí botanici a inženýři. Odvodněný separát, tedy exkrementy, se použijí jako hnojivo. Zjistili jsme, že optimální potravina k pěstování na takovém prostoru je třeba ředkvička. Stavbou, živinami, rychlostí růstu a dalšími aspekty. Jednoduše zůstáváte v uzavřeném koloběhu a nepotřebujete vnější vstupy.

Co dalšího plánujete do budoucna?
Určitě vidím velký potenciál v čištění šedých vod, což je to, co se opomíjí a kde je velký potenciál. A pak samozřejmě arabský trh a Asie, kde jsou na tom, co se čistoty vody týče, dost špatně. Lidé se o tento problém začínají čím dál více zajímat, spousta z nich si říká, proč mají platit vodu, když jim někde do sudu nateče dešťovka, kterou si mohou vyčistit.