Výzkumníci ze společnosti alGAS zkoušejí vyvinout baterie z mořských řas. Odpad, který zbude, je pak možné využít dál - třeba pro výrobu asfaltu. foto: (c) alGAS
Nenápadné a současně všudypřítomné vodní řasy a rozsivky představují do budoucna velmi slibný zdroj biopaliv a energie. Podle francouzských vědců z nich ale jde vyrábět i asfalt.
Zástupci některých druhů řas se dnes objevují v kosmetice, využívají se jako přírodní barviva, pracuje se s nimi v medicíně a narazíme na ně také jako na součást netradičního jídelníčku. Francouzské výzkumné ústavy ale navrhují ještě jednu alternativu: vyrábět z nich bioasfalt.
CEISAM, GEPEA, IFSTTAR a CEMHTI nejsou žádná magická zaklínadla, ale zkratky čtyř výzkumných ústavů spadajících pod Univerzitu v Nantes a v Orléans. Zabývají se buď pokročilou materiálovou technologií, nebo biotechnologiemi, což jsou základní pilíře výzkumu alternativního využití řas.
Jedna věc je totiž patřičné kmeny a laboratorně „vyšlechtěné“ řasy namnožit v dostatečném množství, druhá pak získat z nich využitelný materiál. Ale co se zpracovanou biomasou, tedy vytěženými řasami zbavenými obsahových látek či barviv? Francouzské univerzity v rámci EU dotovaného programu Algoroute vyvíjejí z řasových pozůstatků bioasfalt.
Má takový projekt vůbec cenu? Vždyť jsou řasy doslova mikroskopické. Jenže měřítka, v jakých pracuje průmysl s tímto alternativním zdrojem suroviny, už dávno přesahují úroveň laboratoří a měsíčně se jedná spíše o desítky tun.
Typickým příkladem jsou například zbytky řas po vytěžení ve vodě rozpustných proteinů, o které má eminentní zájem francouzský kosmetický průmysl. I proto je namístě otázka, co s řasovým odpadem.
Francouzští výzkumníci využívají hydrotermálního zkapalnění, kdy při využití nadkritického tlaku vody z řasové biomasy získávají hustou vazkou černou kaši, která nápadně svou konzistencí připomíná klasický asfalt.
Ta na vzduchu velmi rychle tuhne, její povrch je pevný a odolný a vyniká i vodu-odpuzujícími vlastnostmi. A přesně takový povrch by byl ideální na vozovce silnic. Výzkumníci prozatím dosáhli 55% účinnosti konverze odpadní biomasy na bioasfalt, v bádání ale pokračují dál.
I když je vyvinutý bioasfalt svým chemickým složením zcela odlišný od jeho z ropy odvozeného příbuzného, má podobné vlastnosti.
V tekutém stavu při teplotách okolo 100 °C může být účelně využit k překrývání štěrkového agregátu, jeho viskózní elasticita se pohybuje podobně od -20 °C do +60 °C, a stejně tak pomáhá tlumit tlak a stres na podloží. Proč ale sáhnout po bioasfaltu namísto osvědčeného materiálu?
Asfaltování silnic je dosud zcela závislé na ropě a produktech po zpracování ropy, jejíž zásoby nejsou neomezené. A zatímco ropy globálně ubývá, průmyslová produkce řas je na vzestupu. Řasy a bioasfalt tedy nepředstavují jen náhradní řešení, ale současně i uzavírají cyklus dosavadního zpracování řas.