S architektem Michalem Kuncem jsme probrali jeho zdroje inspirace i názor na dnešní nové a přírodní trendy. Jak známý architekt bydlí a co považuje u domu za nejdůležitější?
Společnost E.ON aktuálně pořádá soutěž až o 500 000 Kč na vybavení vašeho bydlení. S Karlem Smejkalem, šéfem Czech Deco Teamu, který na soutěži spolupracuje, jsme nedávno hovořili o historii týmu i budoucích plánech. S interiérovým architektem Ivo Prokelem jsme si pak povídali o tom, co to znamená být interiérovým designérem.
Na oba články navazujeme dnešním rozhovorem. Michal Kunc je zakladatelem Ateliéru Kunc, který je součástí Czech Deco Teamu a svým zákazníkům už řadu let pomáhá plnit sen o vlastním bydlení.
Jak jste se zapojil do Czech Deco Teamu?
Michal Kunc (M.K.): Nečekaně. Znám se dlouho osobně s Karlem Smejkalem. Ten mi o tom na začátku vyprávěl, seděli jsme tehdy na kafi a sdělovali si myšlenky a zážitky týkající architektury i jeho vize spojení architektů do jednoho celku. Postěžoval jsem si, že architekti nemají kromě České komory architektů (ČKA) žádné obchodní seskupení, které by je zaštiťovalo. On přišel s myšlenkou Czech Deco Teamu a přizval mě do něj.
Setkáváte se v rámci Czech Deco Teamu s ostatními architekty?
M.K.: Snažíme se setkávat jednou za 14 dní, většinou se sejde dost architektů. Často je pozvána i nějaká zajímavá osobnost, třeba i zahraniční, která vypráví o své práci. Je zajímavé setkávat se v nepracovním prostředí, nemluvit jen o architektuře. Zároveň jsou tam ale i zástupci firem Czech Deco Teamu, které je možné kontaktovat, zjistit, co je nového. Je to pro mě taková osvěta. Potkávám tam zajímavé lidi. Děje se tam to, na co nemám čas v běžném profesním životě. Popovídat si, co je nového, sednout si nejen s architekty, ale třeba i s lidmi, kteří realizují interiéry. Je to pro mě nejjednodušší forma, jak se něco nového dozvědět.
Jak vnímáte projekt inspireli.com vašeho kolegy Ivo Prokela?
M.K.: Jsem tam zatím jen jako pasivní uživatel, mám tam profil. Rozhodně je to ale zajímavá myšlenka. Takový Facebook pro architekty, jen ne tak upovídaný. Platforma, kterou je možné efektivně využít. Myslím, že to má obrovskou budoucnost. Už jen díky tomu, že už dnes je tam spousta architektů, pořádají se soutěže. Něco takového tu dlouho chybělo.
Rád cestujete. Je to pro vás jeden z inspiračních zdrojů?
M.K.: Cestování je rozhodně jeden z nejdůležitějších způsobů čerpání inspirace. Ale jen částečně proto, že vidím něco nového. Musím přiznat, že pro mě je cestování důležité hlavně proto, že se dostanu mimo pracovní prostředí. Uvolní se vám tak hlava od starostí. Fantazie může pracovat a nápady plynou. V tom je pro mě kouzlo cestování. A také v tom, že si uvědomíte jak dobře se tady máme. Vrátíte se pak s lehkou pokorou. Rád cestuji jako baťůžkář, nemám rád hotely. Více se mi líbí místní hotely, kultury, snažím se být vnímavým pozorovatelem. Takové "pomalé cestování", jak popisoval Dan Kieran v knize "Líný cestovatel", kde to přesně vystihuje.
Zabírá vám cestování hodně času?
M.K.: Popravdě, ano. Nebezpečně se mi to bije s pracovním světem. Začal jsem pracovat, abych si vydělal na svoje cesty. V průběhu let se to ale díky úspěchu našeho ateliéru překlopilo a na cestování zbývá čím dál tím méně času. Vždy je proto obtížné obě věci skloubit.
Kolik času vám zabírá práce?
M.K.: (smích) Kdybyste se zeptal, kolik času mi zbývá, bylo by to jednodušší. Myslím, že pro každého je podstatné nastolit si nějakou rovnováhu mezi prací a mimopracovním životem, aby se člověk neudřel a nevyhořel. Je to dokonce nutné. Unaveného a vyčerpaného architekta bez nápadů nikdo chtít nebude. Nepřinese nic sobě, ani klientům.
Jak tohle zvládáte?
M.K.: Mou životní cestou je dostat do roviny svou práci, která mě velmi baví, ale je energeticky nesmírně náročná, a běžným životem, kde nasávám tu energii, kterou vydám v práci. Jako architekt totiž víc dáváte než dostanete. Domy jsou krásné, klienti spokojení, ale výdej energie obrovský - alespoň, pokud to chcete dělat naplno. Pokud chcete dělat něco opravdu zajímavého, nejde to dělat na 80 %. Tím trpí soukromý život. Je to tedy přesně o tom vyvážení, aby bylo něco i mimo tuhle úžasnou práci. I proto jsme začali některé zakázky odmítat, a jiné naopak vítáme. Práce je pak díky tomu mnohem osobnější. Buduje se při ní vztah s klientem, což je opět o něco náročnější, ale výsledky jsou pak výrazně lepší. Tohle je moje cesta.
Jaký typ zakázek je pro vás zajímavý?
M.K.: Mám nejraději ty, které se týkají bydlení. Je to totiž nejrychlejší cesta k tomu, že někomu pomůžete změnit život. U bydlení je totiž velmi rychle v reálu vidět, zda se to povedlo, nebo nepovedlo. Musím zaklepat, že zatím se nám to vždy povedlo. Je krásné vidět dům a spokojené lidi v něm, ze kterých se ideálně třeba stanou i přátelé. Navíc během posledních dvou let přibyly mezi oblíbené zakázky i kanceláře. Zjistilo se totiž, že se stejným náhledem jako k bydlení lze přistupovat i ke zpracování interiérů velkých kanceláří. Takže zhruba čtvrtinu naší práce dnes tvoří právě kanceláře.
Jak se vlastně vystudovaný architekt dostane do pozice šéfa velkého ateliéru?
M.K.: Původně jsem truhlář. Tahle profese pro mě ale v určitou chvíli přestala být dostatečně naplňující. Chtěl jsem zkusit něco víc. Šel jsem do Prahy na SUPŠku a přirozeně pokračoval na UMPRUM k profesorce Jiřičné. Ta nám tehdy hrozně otevřela oči. Říkala, že všechno je možné, že se nemáme ničeho bát. Vždy je ale nutné najít stejně osvíceného klienta. To jsem si zapamatoval navždycky. Je to gro naší práce. Nápadů je totiž spousta, ale musíte se potkat s někým, kdo na to nazírá stejně. Už během školy jsem založil společnost s ručením omezeným. Ani ne proto, že bychom plánovali zakládat ateliér, ale prostě proto, že to bylo nutné kvůli některým typům zakázek. Pak najednou dostanete cenu za nejlepší interiér roku, otočíte se zpět a zjistíte, že už je vás pět. Nebyl v tom přitom původně žádný plán. Bavilo mě dělat, kreslit, obklopovat se lidmi, kteří to mají stejně. Nerad dělám šéfa, jen v těch nejnutnějších případech. Dnes pracuji hlavně jako vizionář a koordinátor. Potřebuji k sobě lidi, kteří to cítí stejně - sám už prostě nelze obsáhnout vše. Pomáhám s tím, aby studio rostlo a fungovalo. Ale už je to týmová práce, není to o jednom člověku.
Můžete jmenovat některé nejzajímavější realizace?
M.K.: Já mám pocit, že každým novým projektem se to celé posune dál. Nabalí se nová zkušenost a každý nový navržený a úspěšně realizovaný dům považujeme za nejlepší. Pak přijde další, kde zkusíte něco nového, neotřelého, a zas je to ten nejlepší. Říkáte si "lepší už neuděláme" - a tak je to pořád dokola.
Jak obtížné je dotáhnout projekt od zadání a výkresu až po konečnou realizaci?
M.K.: Postavit atypický rodinný dům tak, aby se v něm klient našel, aby tam byla jeho přání, potřeby, zadání, ale zároveň i naše zkušenost, náš názor na architekturu, to je dlouhá a složitá cesta. Vstupují do toho finance, stavební firmy, čas. Udělat dobrý rodinný dům je velmi náročné na koordinaci. Je jednodušší udělat kancelář nebo byt, něco neprivátního, protože tam jsou jasně daná pravidla, podle kterých se jede. Rodinný dům trvá tři čtvrtě roku jen nakreslit. Pak potřebujete získat všechna úřední povolení a dalších tři čtvrtě roku se staví. Za celou tu dobu se toho může tolik stát. Když se potom dům postaví přesně v té podobě, jak jsme ho navrhli a s klientem si řekli, že bude vypadat, je pak vždy malé vítězství. Dnes už to umíme, pár už jsme jich postavili a cesta je prošlapaná. Dodnes mě ale v tom procesu pokaždé překvapí něco nového, s čím jsem nepočítal.
Vzpomenete si na nejzajímavější klienty nebo zadání?
M.K.: Daří se mi potkávat takové klienty, kteří mě vždy něčím obohacují. Mám radost, když je klient nejen osvícený, ale když do projektu přispěje i vlastním životním přesvědčením, filozofií nebo třeba i pracovními zkušenostmi. Někteří mě posunuli dál v tom, jak vést firmu, jak pracovat. Jiní mě postrčili dál v duševní rovině. Pak jsou klienti korporátní, kde se hodně naučíte, jak fungují velké korporace. Nejde proto někoho vyjmout a říct "s ním to bylo nejlepší". Jsou lidé, které mám obzvlášť rád proto, že mě posunuli v osobní rovině tím, že se se mnou podělili o to, jak oni řídí svůj život a duševní vývoj. To mě pak posouvá na mé vlastní cestě.
Jak se díváte na současné fenomény návratu k přírodnímu stavitelství a různým východním směrům typu feng šuej?
M.K.: Opatrně. Protože vzhledem k tomu, že jsem si nedávno dostavěl svůj vlastní dům, měl jsem možnost projít celý proces sám na sobě. Pro architekta je to obrovská zkušenost. Teď, když to vidím zpětně, myslím, že každý architekt by si měl zkusit něco postavit. Tím se jeho vnímání hodně změní. Začínal jsem tím, že si postavíme pasivní dům, třeba i zakopaný do země, velmi přírodní. Po mnoha měsících uvažování a navrhování jsem ale nakonec dospěl ke standardnímu domu, který v sobě má pokrokové technologie v rozumné míře.
Proč ten posun?
M.K.: Jsem rád venku, rád se toulám, ale zároveň jsem městský člověk, který bydlí na okraji Prahy. Z mého pohledu ale nelze dobře vytrhnout například filozofii feng šuej z místa a kultury, odkud vzešla, použít ji jako vystřižený kousek skládačky a aplikovat u nás. Mám v sobě nějaké hlubší vnímání pro to, co přirozeně každé místo ukazuje a nabízí, čímž vás pak zároveň i směřuje. To je zkušenost z mojí stavby, kdy měl být dům původně úplně jiný, ale postupně, jak jsem to místo poznával, se nakonec proměnil ve výrazně skromnější stavbu. Souhlasím ale s tím, že je potřeba se vrátit k intenzivnějšímu prožívání života. Uvědomit si, kam nás civilizace žene, a začít si život užívat, protože není zas tak dlouhý.
A to by se nejspíš mělo odrazit i v architektuře?
M.K.: Ano, znamená to přizpůsobit si místo, kde chci žít, tak, aby bylo příjemné, abych ho mohl užívat, aby mi nedělalo překážky, a prostě být. S touto myšlenkou jsem dostavěl i svůj dům, který se z původní designové "wow" stavby změnil v jednoduchou konstrukci, která v sobě skrývá vlastně takový byt na zahradě. Je to malinká zahrádka s velmi proskleným domem a terasou. Je to malé, ale je tam vše, co tam má být, a zároveň mě v ničem neomezuje. Je to domov a není potřeba to nálepkovat nějakou východní filozofií, směrem, hnutím nebo čímkoliv módním, co zrovna frčí.