Ekologický aktivismus byl, je a pravděpodobně vždy bude kontroverzním tématem především proto, že některé z konkrétních činů si přízvisko kontroverzní po právu zaslouží. Většina z nich je ovšem, i přes často pateticky volené nástroje, míněna v tom nejlepší úmyslu a i kdyby pouze poukazovaly na věci hodné změny, zaslouží si obecného respektu. O to více, týká-li se to tak závažného současného problému, jako je nadměrná spotřeba plastu a jeho odpadová stopa.
Jo Ruxton a Craig Leeson ve svém nedávném filmu Plastic Ocean vytáhli ze skříně kostlivce v podobě problematiky znečišťování oceánů především plastovým odpadem, jehož svět za rok vyprodukuje více než 9 milionů tun. Toto číslo zahrnuje biliony plastových lahví a zhruba pět bilionů igelitek, které jsou z hlediska recyklace naprosto nevyužitelné. Takové plasty vyhozené ve Spojených státech a na japonských ostrovech kvůli vodním proudům putují do Tichého oceánu, kde se poblíž Havaje již desítky let kumulují v odpadovou skvrnu v současnosti odpovídající velikosti Francie.
Smutnou a stejně tak fascinující pravdou je fakt, že si této skvrny, objevené již v roce 1997, dodnes nikdo příliš nevšímal. Skvrna se skládá ze dvou mas plastového odpadu složených až ze 140 milionů tun odpadu, přičemž každým rokem přibývá zhruba dalších osm milionů tun. Tento plovoucí gigant silně znečišťuje vodu, ale především v masovém měřítku zabíjí oceánskou faunu.
Filmové zpracování této přírodní katastrofy pod názvem Plastic Ocean rozpoutalo zapálené diskuze a podnítilo dlouhodobé plány mnoha ekologických aktivistů, mezi nimi především Michaela Hughese a Dilatanda Almeida. Ti se v rámci zvýšení povědomí a podpory ekologie ve spotřebním chování rozhodli propojit s organizací Plastic Ocean a LAD bible a společně vytvořili fascinující neortodoxní projekt: 8. června na Světový den oceánů OSN předložili žádost o uznání této plastové plovoucí plošiny za oficiální stát pod názvem Trash Isles (Ostrovy odpadu). Hlavní myšlenkou celého procesu byl fakt, že pokud by OSN tuto plovoucí plošinu za právoplatný ostrov opravdu uznala, další členské země by problém kupícího se odpadu musely začít aktivně řešit.
Aby však mohl vzniknout nový stát, musí splnit všech 16 pravidel odpovídající Montevidejské konvenci – úmluvě spojených národů poplatné již od roku 1933. V rámci splnění všech podmínek tak protagonisté musí mimo jiné zformovat vládu země, navázat diplomatický kontakt s ostatními státy a především získat co nejvíce potenciálních obyvatel, což v současné době představuje ten největší problém a zároveň nejlepší příležitost pro další aktivisty toužící tento zajímavý projekt podpořit. V současné době tak již tři měsíce probíhá nábor nových obyvatel v podobě petice, kterou podepsalo již více než 100 tisíc lidí, mezi něž patří například i držitel Nobelovy ceny míru za rok 2007 Al Gore, který tuto listinu podepsal jako první.
Aby celá kampaň nabrala co největší důvěryhodnosti, protagonisté k ní přistupují s jistou dávkou humoru, leč i tak velmi seriózně. Kromě bílo-modré vlajky s plovoucí PET lahví nechali také zhotovit pasy a poštovní známky a především měnu zvanou Debris, jež na jednotlivých bankovkách znázorňuje žijící ohrožený podmořský život. Na koncepci a grafickém zpracování se kolektivně podílelo několik umělců a Ostrovy odpadů tak získaly jednotnou tvář odkazující na hrůzy, které se díky přivírání očí postupně staly opravdovou hrozbou.
Pokud dojde k regulérnímu uznání nového státu, výsledek nápravy není odhadnutelný. Jistá je ovšem medializace celého problému a nutnost se jím ve vyšších kruzích zajímat, což samo o sobě představuje chvályhodný počin. Jak říká jeden z hlavních protagonistů celého projektu: „Hlavní myšlenkou založení prvního státu z odpadu je důvěra v to, že bude i posledním.“
Oficiální žádost o začlenění Trash Islels mezi členy OSN
Vlajka Trash Isles
Návrh oficiálních bankovek Trash Isles
Pas obyvatel Trash Isles
Bývalý vice-prezident USA, AL Gore, s dokumentech stvrzující jeho občanství na Trash Isles.