Svazová republika Myanmar, kterou znáte spíše pod názvem Barma, je tajemným klenotem Jihovýchodní Asie a teprve otevírá svoji náruč světu. Díky tisícům buddhistických klášterů a pozlacených pagod je známá jako zlatá země, každodenní realita místních lidí má však nedaleko k chudobě. O to ryzejší a autentičtější zážitky při cestování Barma nabízí, a to především okolo rybářských osad odstřižených od moderního světa.
Rybolov má prvenství napříč celým Myanmarem a je obživou lidí po celém pobřeží. Malé dřevěné lodičky jsou proto nepostradatelným rysem každé pláže, na kterou se člověk po prašných cestách přes džungli dostane. Loví se zde převážně krabi, olihně, ostrorepi, krevety a spousta druhů ryb, kterým v češtině stěží přijdeme na jméno. „Na moře vyjíždíme s přílivem mezi 4 až 6 hodinou ráno a klademe sítě. Okolo poledne se vracíme s úlovky,“ tlumočí nám místní student angličtiny slova rybáře Hbay Wina. Přes den se pak věnuje opravám sítí, případně lodi samotné.
Každé ráno ještě před úsvitem vyjíždí rybář Hbay Win se svým synem na Andamanské moře, aby rozhodili sítě. Jejich dřevěná loď je ve tmě vidět díky barevným LED světlům, napájeným ze solárního panelu. Elektřina jim, stejně jako tisícům dalších rybářů v Barmě, umožňuje vypravit loď každý den o hodinu dříve, chytit více ryb a snadněji uživit rodinu.
„Tři, čtyři roky nazpět jsme si svítili lucernami, ale dnes používáme světla napájená ze solárních panelů.“
Ulovené kraby prodávají na trhu. Za jeden viss krabů, což je jednotka hmotnosti srovnatelná s 1,6 kilogramu, dostane zhruba 5000 kyatů, v přepočtu asi 93 Kč. Rybolov se zde předává z generace na generaci, rybářské vesnice tu po staletí stojí přímo u pláže a jsou to povětšinou skromná dřevěná obydlí. Když rybáři v noci vyjíždějí na moře, potřebují si na práci nejen posvítit, ale je nezbytné, aby byli sami ve tmě vidět. A samozřejmě, éra smartphonů jako dostupných přístrojů, které umožní spojení se světem, přišla i sem. Jak však zavést elektřinu někam, kde sotva vede kanalizace? „Tři, čtyři roky nazpět jsme si svítili lucernami, ale dnes používáme světla napájená ze solárních panelů,“ vysvětluje mi Hbay Win, zatímco jeho syn se po pás brodí vodou a přináší z lodě sítě na břeh.
Solární elektrárny, energetická naděje pro Barmu
Barma je země, kde má pouze 16 % domácnostní přístup k rozvodné síti elektřiny a zbytek populace, žijící převážně na venkově, se k ní dostane jen stěží. V tom přišlo OSN s programem Habitat, darovalo místním solární panely, a zajistilo jim tak přístup k elektřině. „Dvanáct hodin nabíjení vystačí na dvanáct hodin svícení,“ popsal Hbay Win své uživatelské zkušenosti. Baterii má šikovně zakrytou v palubě, aby se k ní nedostala voda, a během lovu si díky nepromokavým obalům může dát nabíjet i mobil.
Rybáři používají solární panely nejenom na lodi, ale spousta z nich je má připevněné i na svých střechách z bambusových listů nebo plechu. Tropické klima Myanmaru a spousta otevřeného prostranství jsou ideálními podmínkami pro získávání elektřiny pomocí fotovoltaiky, až na tyto výjimky je však využití sluneční energie v zemi stále netknuté. Myanmar může přitom potenciálně vygenerovat až 51,973 TWh ročně. Vládou podporovaný projekt si dal za cíl do roku 2030 pokrýt přístupem k elektřině celou zemi, a tak ve spolupráci s místními i mezinárodními firmami instaluje do vesnic autonomní solární farmy. K elektřině se tak kromě Hbay Wina a dalších rybářů z tanintharyijského pobřeží dostanou i farmáři ve vnitrozemí, pěstující rýži, a další obyvatelé Myanmaru.