Voda je jedním z nekrásnějších a také nejdivočejších živlů, podle něhož se naší planetě říká modrá. A nejenže nový život dává, také ho i bere a člověku trvalo dlouhá staletí, než se mu podařilo vodu zkrotit. V ten moment už nebyla jen tekutinou, kterou pijeme, s níž vaříme, umýváme se jí, a bez jejíž osvěžují síly bychom si nedokázali představit parné letní měsíce. Stala se také zdrojem energie budoucnosti, elektřiny.
Tuto energii, uchovanou ve vodním proudu, začali naši předci využívat s příchodem vodních mlýnů, které dokázaly díky vodnímu spádu pohánět mlýnské kameny. Počátky zužitkování plynoucí vody se ale do éry turbín nepřeklenuly. Přechod k vodním veledílům byl postupný a na konci devatenáctého století byla taková elektrárna k nerozeznání od běžné městské zástavby.
Za vším bylo první stálé veřejné osvětlení
Vůbec první vodní elektrárnou na našem území byla Městská elektrárna v Písku, na jejíž výstavbě se nepřímo podílel František Křižík. Jejímu vzniku předcházela demonstrace veřejného osvětlení elektrického inovátora za pomoci parního stroje. Ukázka byla popudem pro vybudování vodní elektrárny, která by trvale zásobila proudem několik desítek obloukových lamp. V roce 1888, rok po Křižíkově akci, byla elektrárna uvedena do provozu v prostorech bývalého Podskalského mlýna a Písek se tak stal prvním českým městem se stálým veřejným osvětlením. Technologicky nevyspělá vodní kola po 13 letech služby nahradily Francisovy turbíny, které jsou využívány i v dnešní době. Svým výkonem utáhnou asi 25 rychlovarných konvic.
Rozkvět vodních elektráren
Stavba vodní elektrárny Vranov v období hospodářské krize na konci 20. let zaměstnala na 3000 lidí z přilehlého okolí. Dělníci ji tehdy dokončili za tři a půl roku, což je rychlost, na kterou už ani dneska nejsme dvakrát zvyklí.
Vodní elektrárny tak, jak je známe v současnosti, mají v Čechách své počátky až v meziválečném období, což byl velký přínos pro čistou energetickou politiku. Posunem od průtočných systémů ke stavbě hrází se nejen zvýšila produkce elektrické energie, ale hráze také umožnily regulovat průtok řek, což v období záplav zachránilo nejednu vesnici poblíž vodních toků. První novodobou elektrárnu vybudovali na vodní nádrži Vranov.
Výstavba šedesát metrů vysoké přehradní hráze začala už v roce 1930 a dodnes je jediným vodním dílem takových rozměrů na tuzemském povodí řeky Dyje. Po jejím dokončení v roce 1934 byly do provozu spuštěny i tři Francisovy turbíny s kombinovaným instalovaným výkonem 6289 kW, které za rok průměrně vyrobí více než 25 tisíc megawatthodin elektrické energie. Mimo výroby energie má Vranovská přehrada nezastupitelnou roli v ochraně jižní Moravy před záplavami a při zadržováním zásob pitné vody.
Vranov byla první přehradou u nás, kde byla při stavbě použita metoda lití betonu. To na první pohled nezní moc zajímavě, ale je to metoda, která se dnes při budování jakýchkoliv staveb používá naprosto běžně. Do té doby bylo standardem vkládat do staveb podobných rozměrů velké kusy kamene.
Časovým přemostěním se dostáváme do poválečného Československa, kde na světlo světa opět vypluly plány na výstavbu hráze, která by zkrotila nevyzpytatelnou řeku Svratku, která taktéž odnesla už pár domovů. Výstavba byla plánována již dříve, ale přerušila ji druhá světová válka, přestože i v jejím průběhu skupina inženýrů neustále tajně pracovala na jejím projektování. Po skončení okupace byly plány opět vyneseny na světlo světa a v roce 1947 se začalo stavět. Během následujících deseti let vzniklo hotové vodní dílo se dvěma turbínami, dodávajícími čistou energii okolním domácnostem.
Řeč je o vodní nádrži Vír, která mimo jiné pitnou vodou zásobuje moravskou metropoli Brno. Dokáže pojmout více než 56 milionů m3 vody, čímž se řadí na třinácté místo v žebříčku největších přehrad v naší republice. Všechnu zachycenou vodu pouští na dvě Francisovy turbíny o kombinovaném výkonu 7,15 MW.
Při výstavbě, která začala postavením elektrárenské budovy, se muselo koryto Svratky odvrátit stranou, aby nekomplikovalo stavební práce.
V současnosti se u nás žádná přehrada ani vodní elektrárna podobných rozměrů nestaví, ale rozmach zažívají malé vodní elektrárny, které dovedou elektřinou zásobovat pouze vesnice. I díky nim se podíl vodních elektráren na spotřebě energie projevuje více než dvou a půl procentním zastoupením, což je sice hluboko pod průměrem Evropské unie, ale oproti předchozím letům se tento podíl neustále zvyšuje. Malým vodním elektrárnám se předpovídá velká budoucnost, zvlášť díky nižší technické náročnosti na výstavbu. Naopak na to, jak vznikala betonová veledíla, se můžete podívat v přiložené fotogalerii.
Elektrárna je již na svém místě, hrázi chybí ještě několik výškových metrů k jejímu dokončení. Obrázek z roku 1952.