Pokud jste se s monowheelem, neboli motorizované jednokolo, seznámili až při nedávném rychlostním rekordu, máte asi za to, že tohle vozítko je jen dalším módním závanem, který má změnit konvence osobní přepravy. Pokud ale ne, tak nejspíš tušíte, že kola se sedačkou uprostřed svého rámu nejsou ničím novým a že stroj, se kterým Kevin Scott nedávno atakoval stokilometrovou rychlost, je vyvrcholením dlouhého technologického pokroku, který započal již v roce 1869.
Základní princip se od té doby příliš nezměnil: sedadlo řidiče, vnější kolo, pár pedálů a primitivní systém převodů – transportní inovace, která se už v době vzniku považovala za „nepraktickou pro obyčejné smrtelníky“.
Jedno kolo musí stačit
Celé půlstoletí stihlo uplynout od vynálezu kola, než Rousseau z Marseille zkonstruoval prototyp svého monowheelu, a už v tu dobu nejspíš bylo jasné, že se svému dvoukolému předchůdci nikdy nevyrovná. I přesto se ale vynálezci z celého světa předháněli, kdo přijde s novým prototypem. I proto začátkem 20. století přistoupili k motorizovaným verzím (výjimečně za použití vrtule a leteckého motoru), které ale nepřispívaly k řešení konstrukčních a řídících obtíží, a monowheely se tak staly častými kuriozitami na titulních stranách vědeckých magazínů.
Do velké sériové výroby se oproti vizím prvních konstruktérů nikdy nedostaly, ale na počátku 21. století zažily malou renesanci, když se nadšenci pustili do staveb výkonných reinkarnací monowheelů, fascinujících vozítek, která jsou i po mnoha desetiletích od svého vzniku a dosažení svého potenciálu inspirativním příkladem, jak naši předkové zas jednou předběhli dobu.