V prvním dílu reportáže z naší cesty po Itálii jsme se dostali z Českých Budějovic do dovolenkového letoviska Caorle poblíž Benátek. Po krátkém odpočinku vyrážíme dál. Do kraje, který nenechá snad žádnou romantičku chladnou – do Toskánska.
Cesta přes italské vnitrozemí slibuje podle aplikace ŠKODA CNG App podstatně větší hody, co se týče počtu plniček. Zemní plyn v Itálii označovaný jako „Metano“ se dá pořídit snad v každé vesnici. Jen jsme zvědaví, jaká bude situace na dálniční síti. Mýto se totiž musí platit při každém opuštění placené komunikace. Plnění mimo dálnice je potom daleko méně komfortní než v sousedním Rakousku.
Z městečka Caorle vyjíždíme před desátou hodinou dopoledne. Cílem je pobřeží Toskánska. Po očku se rozloučíme s širokými písčitými plážemi, které by měly vystřídat v oblasti Ligurského moře příkré srázy a skály. Doposud nevíme, kde přesně se chceme ubytovat. Prozatím vybíráme přístavní město Livorno sousedící s Pisou. Navigace nám doporučuje cestu přes Benátky, Padovu, Bolognu a Florencii. Celkem 394 kilometrů a něco přes 4 hodiny cesty.
Z předchozího plnění v Udine nám zbylo ještě 330 km dojezdu na plyn, tudíž můžeme být úplně v klidu. Asi po deseti minutách od vyjetí přichází první veselí. Jedeme kolem CNG stanice, kterou jsme nečekali, v aplikaci totiž nebyla zanesena. Po dalších 10 minutách vidíme další, tentokrát očekávaný, nápis „Metano“. Situace vypadá dobře. Tušíme, že CNG aplikace na cestě vnitrozemím nebude ani potřeba. Stačí se rozhlížet.
Najíždíme na dálnici A4, kterou má po chvilce vystřídat A13 mezi Padovou a Bolognou. Síť benzinek je oproti okresním silnicím logicky řidší, takže nejprve nevidíme ani možnost plnění CNG. Po půl hodině dálniční jízdy spatříme první upozornění na stanici Agip s dodatkem, že lze čerpat i zemní plyn. Ačkoli zbývá dalších 220 km dojezdu, rozhodli jsme se benzinku prověřit a tlakové láhve naplnit.
Jedná se o obrovskou dálniční stanici s velikou restaurací a parkovištěm. Výdejní místa pro CNG jsou však jen dvě a z toho jedno mimo provoz. Jsme naštěstí druzí na řadě, před námi se právě plní Opel Zafira se slovenskou poznávací značkou. Za okamžik obsluha Zafiru odpojí, dožaduje se platby a následuje diskuze všemi možnými světovými jazyky. Slovenský řidič chce účet a navíc platit kartou. Italský pán proto bere vysílačku a vyjednává platbu uvnitř stanice, což zřejmě není zvykem. Čekáme proto dalších 5 minut, než přijdeme na řadu. Nakonec utratíme 5,67 € za 5,24 kg plynu, zaplatíme hotově bez účtenky a pokračujeme dál. Cena 1,082 € je o 10 centů vyšší, než slibovala aplikace.
Uběhne asi 20 kilometrů od posledního plnění a vidíme opět Agip nabízející zemní plyn. Za dalších 45 kilometrů OMV. Na cca 150 dálničních kilometrech mezi Benátkami a Bolognou máme tedy 3 možnosti plnění bez nutnosti sjíždět, což se nedá hodnotit jinak než pozitivně.
Za Bolognou se situace radikálně mění. Kvalitní širokou dálnici střídá subtilní rychlostní silnice plná ostrých zatáček a kopců, kde není místo ani pro krajnici, natož velké čerpací stanice. Zhruba stokilometrový úsek přes Apeniny do Florencie nenabízí žádnou možnost plnění. To je nakonec to nejmenší. Doprava houstne a po chvilce strávené na dálnici, která by v České republice jen těžko plnila parametry silnice první třídy, se tvoří zácpa. Pořádná zácpa. Taková zácpa, že po hodině a deseti ujetých kilometrech nejsme sami, kdo téměř propadá panice. Teploměr ukazuje 37 stupňů, není kam sjet, nelze vystoupit, nelze nic. Jediná pozitiva v celé této šlamastice jsou kvalitní klimatizace, PET láhev vody, dva banány a systém Start-Stop, který šetří palivo i nervy.
Při popojíždění nekonečnou kolonou spatřujeme auto s českou SPZ. Pán v Passatu nejdřív zklame, nejedná se o CNG verzi, o což jsme se vsadili. Smutek z prohry banánu ve prospěch fotografky kompenzuje nadšený pozdrav z vedle popojíždějícího auta. Bylo až dojemné, jakou sounáležitost jsme si v této nepříjemné situaci alespoň nonverbálně předali.
Po bezmála dvou hodinách se kolona z ničeho nic rozjíždí a za pár okamžiků jsme u Florencie. Po cestě do Livorna máme vytipovanou dálniční plničku, takže až na zdržení jde vše podle plánu. Ale. Člověk míní a… navigace mění. Zřejmě kvůli dopravní situaci nás poněkud robotický ženský hlas odkloní naprosto nepozorovaně jinou cestou, která je delší a navíc bez možnosti koupit plyn přímo na dálnici. Nedá se nic dělat. Ještě před Pisou musíme sjet z dálnice, což obnáší platbu 25 € a cestu k jednomu kilometru vzdálené CNG stanici.
Mladý muž použije redukci a snaží se s námi ochotně komunikovat anglicky. Cena 1,025 € dle CNG aplikace sedí. Otevírací doba je ale dle slov mladíka o půl hodiny kratší, tedy do 19:00. Po odpojení konektoru je nám nabídnuta platba kartou, což kvitujeme. Za 10,59 kg plynu zaplatíme 10,85 €, dojezd vzrostl z 85 km na 360 a vracíme se zpět na dálnici.
Kvůli zácpě přijíždíme do Livorna teprve po čtvrté hodině odpoledne. V obrovském horku se nám ani nechce vystupovat. Proto se jedeme osvěžit na pláž, kde rozmyslíme, jak to uděláme s noclehem. Sobotní odpoledne nám ale plány poněkud sabotuje. Malé kamenné pláže u města jsou nacpané k prasknutí. Pravděpodobnost, že se nám podaří někde poblíž zaparkovat Octavii Combi, se limitně blíží nule. Nakonec to vyjde, ačkoli dostáváme políček od paní, která přijela k místu jako druhá a navíc nám v parkovacím manévru velmi umně bránila.
Po osvěžující koupeli přehodnocujeme plány. Namísto jídla a prohlídky města spojené s hledáním ubytování žhavíme na telefonech aplikaci Booking.com. Po chvílích beznaděje nacházíme last minute nabídku v 20 minut vzdáleném městečku Castiglioncello, kde se rozhodneme strávit dvě noci a věnovat se relaxaci před zpáteční cestou do České republiky.
Cesta od Jadranu k Ligurskému moři měřila bezmála 450 km a zaplatili jsme za ni odhadem 500 Kč. V Itálii se na zemní plyn jezdí naprosto skvěle, a to i bez aplikací v chytrém telefonu. Buď se stačí jen rozhlížet, případně lze na většině plniček koupit aktualizovanou papírovou mapu. Reportáž z cesty zpět do České republiky přes Rakousko a Německo přineseme v příštím díle.