Ať už je jíte jako sushi, grilujete na dvorku, nebo přidáváte do těstovin, ryby a mořské plody jsou a budou základem mnoha jídelníčků po celém světě. S nárůstem průmyslového rybolovu však rybí populace v oceánech čelí nebezpečnému úbytku. Možnosti volné přírody už dávno neuspokojují rostoucí chuť a poptávku po mořských plodech, a dokonce i umělý chov naráží na své limity. Vše by mohl změnit vynález, který chovaným rybám dává větší svobodu.
Takto vypadá aquapod v Portoriku. (zdroj: InnovaSea)
Kapka historie
V polovině minulého století byly víceméně všechny ryby a mořské plody, které skončily na talíři, chyceny v divoké přírodě. V roce 1950 se vylovilo okolo 13 milionů tun ryb za rok, dnes to činí asi 80 milionů tun, což je limit, který nám mohou oceány cestou tradičního rybolovu nabídnout. Koncem 20. století se do popředí zájmu tohoto průmyslu dostala akvakultura. První zmínky o umělém chovu ryb pocházejí z Číny již z roku 460 př. n. l. a my v Čechách máme již od středověku dlouhou rybníkářskou tradici.
Dnes je akvakultura nejrychleji se rozvíjejícím potravinovým průmyslem na světě, v konkrétních číslech jeho růst činí 7–10% ročně. Ryby současné produkce jsou z 50 % odchovány uměle a samotná akvakultura generuje zisk okolo 13 miliard dolarů za rok. Nejběžnější jsou především dva typy chovu: sítě umístěné přímo v moři a umělé kádě s vodou na pevnině.
„Ryby z aquapodu chutnají jako ryby, ne jako voda, ve které vyrostly.“
Inspirace z architektury
Bohužel pro naši Zemi a lidskou populaci jsou dnešní metody umělého rybolovu jak nedostačující, tak poměrně neekologické. Chovné nádrže jsou přeplněné a voda v nich málo cirkuluje, což vede ke vzniku a usazování nečistot a šíření různých nemocí. Akvakultura postupně směřovala do slepého ramena, kterým v budoucnu už daleko nedoplave.
V roce 2005 přišel na scénu Steve Page z Ocean Farm Technologies, který se již dlouho snažil najít způsob, jak chovat ryby bez zatěžování okolní přírody. Zjistil, že rybí farmy jsou umístěny příliš blízko pevnině, kde hejna nemají dostatečný prostor k pohybu, a proto se kádě a okolní voda brzy zanesou. Bylo nutno vytvořit speciální klece, ve kterých by ryby mohly volně plavat a které by co nejvěrněji simulovaly přirozené prostředí hlubokého oceánu. Steve Page našel inspiraci u architekta Buckminstera Fuller a jeho vynálezu tzv. geodetických kopulí. Ve stejném kulovitém tvaru byl navržen i aquapod, uzpůsobený k ukotvení ve větší hloubce na otevřeném moři, tedy v místech, kde voda lépe zpracovává nečistoty.
Tento aquapod se nachází v Mexiku. (zdroj: InnovaSea)
Umělé útesy
„Dále jsme si okolo aquapodů všimli velkého hromadění divokých ryb,“ dodává Steve. Z kopulí se ve skutečnosti stává něco jako umělý útes, který vytváří vhodné prostředí pro život okolní mořské fauny.
Aquapody jsou vyrobeny z polyetylenu, který je z 80% recyklovatelný, laminátových výztuží a ze sítě z pozinkovaného ocelového drátu. Ponor aquapodu dosahuje hloubky až 60 m, v průměru mají aquapody 20 m, což činí objem 3 625 m², a odchová se v nich okolo 94 tun ryb. Krmení je přimícháno do mořské vody a směs se pak vpumpuje přímo do vnitřku kopule.
První aquapod byl spuštěn do vody v roce 2005 u New Hampshire a od té doby firma Ocean Farm Technologies zkonstruovala několik desítek dalších, které jsou rozmístěny v oceánech po celém světě. Rychle nahrazují předchozí způsob chovu a jsou nadějnou a ekologickou budoucností akvakultury.