Letos se Den Země bude slavit opět ve více než sto sedmdesáti zemích světa a očekává se účast zhruba miliardy obyvatel planety. Svátek Země bude o to důležitější, že se v prosinci minulého roku podařilo v Paříži konečně přijmout novou celosvětovou klimatickou dohodu. Právě Den Země bude první příležitostí pro podepsání této dohody v sídle OSN v New Yorku. Očekává se účast zástupců více než stovky zemí, včetně USA, Číny, Indie, Brazílie a Ruska. Ta obsahuje rozhodnutí, že se svět do roku 2050 (nejpozději 2070) odpoutá od závislosti na fosilních palivech. Čeká nás třetí průmyslová revoluce a přechod k nové decentralizované energetice a dopravě, opřené o čisté obnovitelné zdroje energie.
Kde se ale Den Země vůbec vzal? Jeho historie je zajímavá mimo jiné proto, že je současně historií environmentálního hnutí, historií občanských aktivit a iniciativ za ochranu životního prostředí.
Začalo to u smrtonosných pesticidů
Vše začalo v šedesátých letech ve Spojených státech. V roce 1962 vydala americká bioložka, genetička a spisovatelka Rachel Carsonová knihu „Tiché jaro“, která popisovala rozsáhlé úhyny divokých zvířat v důsledku používání pesticidů, zejména DDT. Ještě předtím, než se kniha vůbec dostala na pulty knihkupectví, musela Rachel Carsonová čelit ostré kampani chemického průmyslu a zemědělců, kteří zaútočili nejen na knihu samotnou, ale i na její autorku. Přesto, anebo možná právě proto, se kniha stala doslova bestselerem s více než půl milionem prodaných výtisků. Autorka doslova zdvihla vlnu zájmu americké společnosti o ochranu přírody a životního prostředí a byla to také především její zásluha, že byl v roce 1972 v USA přijat zákon, který zakazuje používání DDT.
foto via Flickr
Průmysl nicméně chrlil znečišťující látky do vzduchu, půdy a vody dále a výhrady aktivistů, kteří se pokoušeli prosadit jejich omezení, byly rozmetávány konstatováním, že znečištění je prostě nevyhnutelným průvodním jevem ekonomického růstu. K tomu je třeba si představit, že součástí tehdejšího amerického životního stylu byly osmiválcové káry, auta s pekelnou spotřebou benzínu a tedy i pekelnými emisemi. Města rušila tramvajové a autobusové linky hromadné dopravy a dokonce i chodníky, protože téměř všichni a téměř všude chtěli jezdit auty.
Mezi mnoha tehdejšími vizionáři, kteří se nechtěli s tímto konzumním trendem smířit, byl i demokratický senátor Gaylord Nelson. Napadlo ho, že by mohl využít energii studentů protestujících proti válce ve Vietnamu k tomu, aby zmobilizoval společnost právě pro ochranu životního prostředí. Nejprve se mu podařilo přesvědčit prezidenta Johna Kennedyho, aby společně uspořádali turné po Spojených státech na téma ochrany přírody. A poté, na podzim roku 1969, začala jeho senátorská kancelář zvát lidi na demonstraci za změnu přístupu k životnímu prostředí, na první Den Země.
Zelená evoluce 70. let
Oznámení o plánované akci, konající se po celých Spojených státech, mělo doslova elektrizující účinek. Zpráva se šířila jako blesk, a to i přesto, že neexistovaly e-maily ani mobilní telefony.
Dne Země 22. dubna 1970 se zúčastnilo neuvěřitelných 22 milionů Američanů. Zapojily se tisíce univerzit a středních škol, lidé se shromáždili na ulicích, v parcích, v tělocvičnách a aulách škol a žádali změnu. Už nechtěli dýchat špinavý vzduch a procházet se podél páchnoucích znečištěných řek a jezer. Požadovali přijetí prvních zákonů na ochranu životního prostředí. Tlak byl tak silný, že ještě téhož roku byla zřízena Agentura na ochranu životního prostředí (EPA) a Kongres přijal zásadní novelu zákona na ochranu ovzduší (Clean Air Act).
Americký sen o životním prostředí
Prezident Spojených států Barack Obama ve svém projevu při příležitosti Dne Země (ano, měl prezidentský projev u příležitosti Dne Země) vyzval minulý rok všechny Američany, aby se účastnili programů a aktivit, které chrání životní prostředí a přispívají ke zdravé a udržitelné budoucnosti. Vzhledem k tomu, že Spojené státy zásadním způsobem přispěly k Pařížské klimatické dohodě, můžeme se těšit i na nový a poslední projev prezidenta k letošnímu Dni Země.
Barack Obama jak známo v prezidentském úřadu končí, z mého pohledu bohužel. Měl jsem příležitost mluvit s ním podrobně o ochraně klimatu dvakrát, ve Washingtonu a Praze. Po několika větách jsem pochopil, že jeho snaha prosadit v Kongresu novou klimatickou politiku, jejímž cílem je snížit emise skleníkových plynů USA během deseti let o čtvrtinu a do roku 2050 o osmdesát procent, je zcela upřímná. Obama klimatickou změnou doopravdy žije.
„Problém klimatické změny nelze nechat budoucím generacím.“
U nás se podobně odpovědného politického postoje ještě nějakou chvíli asi nedočkáme. Když jsem v roce 1990 nastoupil na stáž do amerického Kongresu, vybral jsem si za jedno ze dvou témat mého studia právě zákon o ochraně ovzduší. A tak se některé z jeho progresivních principů promítly i do našeho zákona na ochranu ovzduší, který jsme přijímali s třicetiletým odstupem, až v roce 2002.
Můžeme však být vděčni za to, že desítky a desítky měst a obcí organizují oslavy Dne Země, stejně jako mnoho škol všech úrovní. Kapka ke kapce, až je z toho pořádná řeka…
Oslavme proto společně budoucnost Země bez uhlí, ropy, benzínu, nafty a zemního plynu. Pár desítek let to bude trvat, ale na konci této nové průmyslové a ekologické revoluce bude vyšší kvalita života a současně i řešení největšího globálního problému lidstva, klimatické změny.
„Problém klimatické změny nelze nechat budoucím generacím,“ řekl papež František při poslední návštěvě Washingtonu. Svatá slova. Amen.